Španělská chřipka byla nejhorší epidemií 20. století. Po prvním diagnostikovaném případu 4. března 1918 postupně zasáhla všechny americké státy a kvůli přesunům vojáků do Evropy i po Evropě a nedostatečným preventivním opatřením se rychle šířila, až zasáhla prakticky celý svět.

Název ‚španělská chřipka‘ si v době první světové války vysloužila proto, že neutrální Španělsko neuplatňovalo vojenskou cenzuru jako válčící státy, jejichž představitelé se báli, že články o zabijácké epidemii podlomí morálku vojska. O nemoci se proto ve Španělsku rozsáhle informovalo, takže to vypadalo, že jí je Pyrenejský poloostrov extrémně zamořený.

Vedle rozsahu a intenzity byla choroba záludná i svým zpočátku nenápadným průběhem a tím, že na ni velice často umírali mladí, zdraví lidé s dobrou imunitou. Na rozdíl od běžné chřipky, kdy se virus usazuje v horních cestách dýchacích, se tento usazoval v plicích a dokázal vyvolat takzvanou cytokinovou bouři, při níž dochází k extrémní reakci imunitního systému, což člověka zabije. Lidé se silným imunitním systémem byli tudíž v nevýhodě. K masivní úmrtnosti přispěla i podvýživa a válečné vyčerpání.

Podle různých odhadů nemoci během let 1918 až 1920 podlehlo 50 až 100 milionů lidí. V českých zemích zahubila španělská chřipka kolem 80 tisíc lidí.