Minulý čtvrtek zasáhla Brity vražda poslankyně britského parlamentu. Jednačtyřicetiletá politička Jo Coxová podlehla zraněním, která jí způsobil Thomas Mair. Matku dvou dětí několikrát postřelil podomácku vyrobenou zbraní, pobodal ji loveckým nožem a nakonec zkopal. Při útoku podle několika svědectví vykřikoval "Britain First", což je název radikálně pravicové strany a britských nacionalistů.

Britové truchlí a ptají se, co vedlo Maira k takovému činu. Vrah v pondělí u soudu reagoval na výzvu, aby uvedl celé své jméno, slovy: "Jmenuji se Smrt zrádcům, svobodu Británii'", což umocnilo pochybnosti o jeho duševním zdraví. Ostatně i sama soudkyně doporučila, aby se Mair podrobil psychiatrickému vyšetření.

Psychicky vyšinutý běloch není terorista?

Právě jeho duševní zdraví se stalo velkým tématem. Nikdo nezpochybňoval jeho motiv, kterým bylo zabít "nepřítele Británie", příčinu jeho mimořádně krutého činu ale média hledala automaticky v mentální poruše. 

V Británii se o něm píše jako o šílenci, psychicky nemocném jedinci, nebo útočníkovi s psychickými problémy. Novináři ho tím ale (možná nevědomky) zprošťují z velké části viny. Za psychickou nemoc nikdo nemůže. Označení "terorista" se naopak novináři úzkostlivě vyhýbají.  

Taková snaha o korektní přístup by stála za ocenění, kdyby se média - a celkově veřejnost - chovala obdobně ve všech případech. Muže, který brutálně zavraždil političku, nikdo okamžitě neoznačil za fanatika. Kdyby však byl muslim nebo měl "alespoň" arabský původ, byl by z něj okamžitě islamistický fundamentalista a terorista. 

Duševní zdraví muslimských útočníků nikdo neřeší. Přitom lidi, kteří se odhodlají třeba k sebevražednému útoku ve jménu víry, lze jen těžko považovat za duševně zdravé jedince. Přestože věří, že poputují rovnou do ráje, sebemenší vazba na islám z nich dělá v očích společnosti teroristy, kteří nesou za svůj čin plnou odpovědnost.

Teroristé bez přátel

K vrahům bílé pleti, kteří nevyznávají islám, se automaticky chováme jinak a rovnou zpochybňujeme jejich zdravý rozum. 

Americký student James Holmes, který v denverském kině na premiéře filmu Batman zabil 12 lidí a dalších 70 zranil, nikdy nebyl označen za teroristu. Když seděl v soudní síni s nepřítomným pohledem a červenými vlasy, všichni řešili, jestli a nakolik si uvědomoval, co vlastně dělá. Otázku příčetnosti ale nikdo nikdy nezmiňuje v případě muslimských útočníků.

Ve jménu národa a bílé rasy

Nikdo nezpochybňuje, že vrah Coxové měl psychické potíže, se kterými se dokonce léčil v místní psychiatrické léčebně. Velký zájem o jeho psychickou poruchu ale upozadil jeho možné napojení na neonacistickou scénu. Mair v minulosti podporoval organizaci Springbook Club, která hlásá nadvládu bílé rasy a oslavuje apartheid v Jihoafrické republice. Ve svých materiálech, které Mair odebíral, vyzývala k podpoře brexitu a znovuobnovení britského impéria.

Britský deník Daily Mail používá v případě popisu útočníka dvojí metr | zdroj: Facebook

Americká nezisková organizace Southern Poverty Law Center dokonce zjistila, že Mair byl dlouholetým příznivcem americké neonacistické organizace National Aliance. Z jejich nakladatelství si podle dostupných záznamů objednal řadu publikací. Mezi nimi i manuál o tom, jak si vyrobit domácí střelnou zbraň, který nejspíš posloužil jako návod k sestrojení vražedné zbraně.

K radikální pravici tíhl i Dylann Roof, který loni při masakru v černošském kostele v americkém Charlestonu zastřelil devět lidí. Podle svých slov chtěl "rozpoutat rasovou válku". Na Twitteru pózoval v bundě s vlajkami JAR z dob apartheidu a Rhodésie, kde také vládla bílá menšina černošské většině. Přesto nebyl jeho čin od začátku posuzován jako terorismus, ale řešil se jeho duševní stav a většina médií o něm psala jako o podivínovi.

Stejně byl na tom i norský masový vrah Anders Breivik, u kterého se média snažila interpretovat jeho hrůzný čin jako důsledek duševní choroby. 

Pokud bychom v předchozích řádcích zaměnili názvy neonacistických organizací za jména radikálních islámských skupin, neměli bychom o teroristickém jádru jejich činů žádné pochybnosti. V případě vraždících bělochů ale nejprve zjišťujeme, jestli náhodou netrpí duševní poruchou. Tento dvojí metr přitom logicky otevírá otázku, nakolik je naše Spravedlnost skutečně spravedlivá. Možná by stálo za to zkontrolovat, jestli má stále ještě pásku přes oči...