Urban si k tomu bere na pomoc imaginární Lucy. Ta je součástí Generace Y, nebo také jinak mileniálů, tedy lidí narozených od pozdních 70. let. Umí si užívat života a je hrdá na to, kým je. Akorát jí to nějak ke štěstí nestačí.

Rovnice spokojenosti štěstí je podle Urbana jednoduchá – vezměte realitu a odečtěte od ní očekávání. A v tom je právě Lucyin problém, měla od života příliš velká očekávání a když jí to nevyšlo, je zklamaná a propadá depresím.

Dnešní generace má štěstí, že žije v poměrně klidné a ekonomicky stabilní době. Nemusí čelit válkám a i ti chudší lidé ze Západu hlady nestrádají. V minulosti tomu ale tak nebylo.

Lucyin problém začíná u jejích rodičů, kteří se většinou narodili v době poválečného populačního boomu. Jejich rodiče zažili válku, utrpení a nedostatek a chtěli, aby se jejich děti – Lucyini rodiče – měli lépe než oni a přeneseně řečeno byl jejich trávníček zelenější, než ten jejich. Vštěpovali jim ale, že se budou muset hodně snažit a obětovat roky života, protože v životě nedostanou nic zadarmo.

Jenže přišla doba ekonomického rozmachu a Luciiným rodičům se dařilo mnohem lépe, než čekali. Jejich trávník se krásně zazelenal. Byli šťastní a v tomhle nadšení a optimismu vychovávali i svou Lucy.

Vše hned a bez námahy

Ta neviděla ty roky úsilí, které tomu věnovali, ale už jen ty výsledky. Rodiče jí navíc říkali, že má prakticky neomezené možnosti. Může cestovat, studovat, nic jí nebrání užívat si života. A hlavně, od malička slyšela, jak je úžasná a jedinečná. Vyrostla tak v představě, že může mít vše, po čem touží. Rodiče z ní v podstatě vychovali "arogantního spratka".

Najednou nechtěla jen zelený trávník, ale záhon plný květin, ideálně sad. Jestliže její rodiče chtěli žít svůj americký sen, Lucy chce žit svůj vlastní sen. Zatímco její rodiče si uznání a dobrou kariéru zasloužili letitou pílí, Lucy chce být úspěšná hned.

Proč hledat bezpečné pracovní místo, chce takové, které ji skutečně naplňuje. S takovou představou k tomu přistupuje – když je tak výjimečná, proč skončit jako bankovní úřednice, když může být manažerka?

Jenže Lucy v podstatě není ničím výjimečná, stejně jako většina jejích vrstevníků, kterým to rodiče vštěpují do hlavy už odmalička. Ano, umí třeba nakreslit hezký obrázek, ale Picassa to z ní nedělá.

Deprese z nenaplněných očekávání

Srážka s realitou je tak mimořádně silná, pád z nebe na zem Lucy neskutečně bolí. To, že nedosáhla svých snů a vše nejde tak lehce, jak si představovala, v ní probouzí deprese.

A ty se ještě víc prohlubují, když zamíří na sociální sítě, kde - jako správný mileniál - tráví spoustu času. Vidí na nich, že její spolužáci a přátelé na rozdíl od ní uspěli. Chlubí se úspěchy, rodinou, fotkami z drahých dovolených a Lucy nic. Chodí den co den do práce, kde si odsedí osm hodin v kanceláři a pak jde zpět do prázdného bytu.

Jak ale víme, sociální sítě působí dojmem, že se mají všichni úžasně. Protože se chlubí ti, kdo se skutečně dobře mají, neúspěšní lidé mají potřebu svůj neúspěch vytrubovat do světa. Ale Lucy vidí jen ten úspěch a cítí se tak o to frustrovanější.

"Generace Y má nerealistická očekávání a zároveň odmítá jakoukoli kritiku. Je zahleděná sama do sebe. Často si připadá, že má na víc, ale lidé ji nedoceňují," říká sociolog na Universitě v New Hampshire Paul Harvey, který se specializuje na Generaci Y.

Přiznejte si, že nejste jedineční

Radí proto mileniálům – myslíte si, že jste výjimeční a lepší než lidé okolo vás, ale proč? Když nedokážete vysvětlit, proč si myslíte, že jste lepší, měli byste se nad sebou zamyslet.

Podle Urbana se dá problém frustrace z přehnaného očekávání vyřešit jednoduše:

Buďte přiměřeně ambiciózní, pokorní a úspěchu se možná dočkáte – i když možná ne tam, kde jste si vysnili.

Přestaňte si o sobě myslet, že jste výjimeční – nejste. Tedy alespoň ne ve vašem věku, kdy nemáte prakticky žádné zkušenosti.

A zatřetí – přestaňte se srovnávat s ostatními, sousedův trávník se vždycky zdá zelenější. Můžete si být jistí, že stejně jako vy se cítí většina vašich vrstevníků.