Přežít zkázu Titaniku byla ostuda pro celou zemi

MAGAZÍN - Magazín autor: Lukáš Strašík

Jaký pocit asi zažívá člověk, který přežil jednu z největších lodních katastrof všech dob – a namísto radosti svého okolí zažívá až do smrti jen urážky, pohrdání a ponižování?

Ilustrační snímek

Ilustrační snímek , zdroj: Profimedia.cz

Masabumi Hosono byl na služební cestě z Ruska přes Británii do New Yorku a zároveň byl jediným japonským cestujícím na palubě "nepotopitelného" Titaniku, který šel 15. dubna 1912 po srážce s ledovcem ke dnu. Ze zhruba 2200 cestujících jich přes 1500 zahynulo, 41letý ministerský úředník z Tokia ale měl štěstí a přežil.

Zachránil se víceméně náhodou, když zareagoval na výzvu jednoho z palubních důstojníků, který vykřikl, že v záchranném člunu číslo 10 jsou ještě dvě místa volná. Hosono chvíli zaváhal, ale když viděl do člunu naskočit jiného muže, učinil vzápětí totéž. Nikdo ve zmatku a ve tmě nezkoumal, že jsou místa vlastně vyhrazena pasažérům první třídy a přednostně ženám. To mu také později vytýkaly americké noviny, třebaže některé o něm naopak psali jako o šťastném japonském chlapci ("Lucky Japanese Boy").

Po návratu do Japonska ale Hosono opravdu neměl mnoho příležitostí oslavovat fakt, že se podruhé narodil. Jeho příběh se brzy stal známý po celé zemi a netrvalo dlouho a spustil se typický hnojomet. Místní tisk a veřejné instituce ho označovaly za zbabělce, který se na parníku údajně vydával za ženu, aby se dostal na záchranný člun. Od svého zaměstnavatele, tedy od ministerstva dopravy, dokonce dostal vyhazov, protože prý muž bez kousku cti nemá v takové instituci co pohledávat. Později jej sice zase vzali zpátky, protože byl těžko nahraditelný - v neposlední řadě i díky svým znalostem ruštiny. Stigma zbabělce mu ale už zůstalo napořád.

Jeho příběh byl údajně i námětem školního učiva jako příklad nemorálního a nečestného jednání. Hlavní argument jeho kritiků zněl, že měl nasadit, potažmo obětovat vlastní život, aby zachránil ostatní. V jeho případě prý šlo o jasné porušení samurajského kodexu sebeobětování, a tím pádem o hanbu pro celé Japonsko. Známé heslo "nejdříve ženy a děti" přitom podle expertů nikdy součástí samurajského kodexu nebylo a v Japonsku jej zpopularizovala až kniha Vlastní silou (Self-Help) od Samuela Smilese z roku 1859.

Negativní image si Hosono a jeho rodina udrželi až do jeho smrti (zemřel jako osmašedesátiletý v roce 1939). On sám už o celé věci nikdy nepromluvil a jeho skutečný příběh a události kolem potopení Titaniku dokládají jen jeho poznámky a dopisy, které psal manželce. Ty se znovu dostaly na světlo v 90. letech v souvislosti s natáčením Cameronova velkofilmu Titanic, a Hosonovi se tak dostalo jistého pozdního zadostiučinění.

To ovšem nic nemění na skutečnosti, že zatímco američtí přeživší byli oslavování jako hrdinové, Japonec strávil celý život v hanbě jako zbabělec, který měl raději zemřít s ostatními. Ale kdo by se v jeho případě zachoval jinak, ať první hodí kamenem.

Tagy: zahraničí Velká Británie Japonsko Titanic Titanik dějiny a fakta

Zdroje: vlastní