Mary přišla na svět 21. května 1799 do velice chudé rodiny v přímořském městečku Lyme Regis. Mezi desítkou sourozenců nebyla první svého jména. Nejstarší dcera Mary se narodila už roku 1794, zemřela však jako velice malá - uhořela, pravděpodobně když přikládala do ohně.

Když se pět měsíců nato narodila další holčička, byla pojmenována právě po své zemřelé sestře. To dnes zní poněkud bizarně, dříve ale takové rozhodnutí nebylo neobvyklé. Ze všech dětí se dospělosti dožila právě jen Mary a její mladší bratr Joseph. I Mary však měla namále…

Jako patnáctiměsíční batole totiž přežila zvláštní incident, který vzbudil velkou pozornost okolí. Jedna sousedka, která s dalšími dvěma ženami stála pod jilmem, zrovna držela dívenku v náruči, když udeřil blesk. Ženy na místě zahynuly, maličká Mary přežila.

Přivolaný lékař konstatoval, že se jí prakticky nic nestalo. Naopak: rodina tvrdila, že dosud často churavé dítě začalo viditelně prospívat. Příhodu později lidé také spojovali s její zvídavostí a pronikavou inteligencí, která jí nakonec proklestila zvláštní cestu životem.

I vzhledem ke špatným majetkovým poměrům rodiny chodila Mary do školy jen občas, během dětství se nicméně naučila číst a psát. Právě nouze ji paradoxně přivedla k jejímu pozdějšímu koníčku - a práci, kterou se proslavila. Už v dětství totiž s rodinou sbírala fosilie, stejně jako další obyvatelé města, neboť prodej takzvaných kuriozit představoval finanční přilepšení v těžkých časech.

Oblast byla oblíbeným cílem turistů a místní dávali nalezeným a prodávaným fosiliím divoká jména a přisuzovali jim různé mystické vlastnosti. Nejvíce byly fosilie nacházeny při pobřežních útesech v souvrství Blue Lias - jednom z nejbohatších britských nalezišť vůbec.

Mary ve sbírání fosilií pokračovala i poté, co v roce 1810 zemřel její otec Richard. Ostatně nebylo zbytí, rodina se potýkala s dluhy. O něco později pak dvanáctiletá Mary a Joseph učinili významný objev, když chlapec nejdříve nalezl lebku ichtyosaura a Mary o něco později objevila zbytek jeho kostry. Britská vědecká obec viděla něco takového vůbec poprvé a fosilie vzbudily pozornost a otázky ohledně původu života na Zemi.

Ačkoliv byli "lovci fosilií" matka Molly, Joseph i Mary, právě dcera se začala dostávat do popředí. Činnost to přitom byla velice nebezpečná. Fosilie se nejlépe hledaly v zimě, kdy je odkrýval sesuv půdy. Což na jednu stranu slibovalo možnost zajímavého úlovku, na druhou však i riziko smrti či vážného zranění. Sama Mary Anningová v roce 1833 málem zahynula a přišla o svého věrného psa, kterému se stal zával osudným.

V té době se už dávno dostala nad úroveň pouhé sběračky fosilií. Obor ji pohltil, přečetla, co se dalo. A přálo jí štěstí. Ve svých 24 letech našla první kompletní kostru plesiosaura, o pět let později pak následovala první kostra ptakoještěra na britském území.

Informace si přitom doplňovala nejen četbou. Pitvala totiž soudobá zvířata, aby si udělala lepší přehled o možné anatomii dávno vyhynulých druhů.

Krámek, kde nakoupil i král

V roce 1827 také Anningová naspořila dost peněz, aby si koupila domek, v němž zřídila obchod s fosiliemi, který často navštěvovali evropští i američtí geologové a sběratelé. Včetně těch z nejvyšších pater společnosti. Ve 40. letech tak do zvláštního obchůdku vkročil i Fridrich August II. Saský, který tam zakoupil kostru ichtyosaura.

Navzdory svým rozsáhlým znalostem a zápalu pro obor však byla Anningová jakýmsi outsiderem v rámci vědecké komunity. Žila v době, která ženám ve vědě nepřála.

Nemohla se tedy stát členkou geologické společnosti v Londýně, ani se účastnit jejích setkání, byť se s ní mnozí odborníci jezdili radit. Například paleontologovi Williamu Bucklandovi sdělila svůj názor, že zvláštní kónické předměty, považované za bezoárové kameny, jsou ve skutečnosti fosilizované výkaly ichtyosaurů a plesiosaurů. Buckland je později nazval koprolity.

Ve 30. letech také zažila dvě trudná období, v obou případech jí pomohli její známí z odborných kruhů. V době, kdy klesl zájem o fosilie, jí trn z paty vytrhl prodej tisků na základě první malby prehistorického života Duria Antiquior. Ta byla ostatně ze značné části vytvořena na základě jí nalezených fosilií. Pak také prodala nalezenou kostru ichtyosaura za parádních 200 liber.

V půli 30. let pak poté, co se nepovedl jistý obchod, přišla Anningová o své úspory. A právě Buckland přesvědčil odborné kruhy, aby jí byla přiznána jistá penze za přínos vědě, což její finanční situaci stabilizovalo.

Padesátky se však tato pozoruhodná žena nedožila. Zemřela 9. března 1847 na rakovinu prsu. Když vešla ve známost její diagnóza, členové zmíněné geologické společnosti sehnali peníze na pokrytí výdajů pilné vědkyně-samouka. V době, kdy umírala, ji také nově založené Muzeum hrabství Dorset jmenovalo svou čestnou členkou.

Šéf geologické společnosti po její smrti sepsal první pochvalnou řeč věnovanou ženě v rámci této organizace. Přesto do geologické společnosti v Londýně měly ženy přístup až od roku 1904. V roce 1865 pak o Anningové Charles Dickens připravil článek, v němž zdůraznil těžkosti, které musela během svého života překonávat. Anningové pak geologové věnovali i vitráž v kostele svatého Michaela, při němž je pohřbena.

Momentálně o neobvyklé vědkyni vzniká film, v němž hlavní roli ztvárnila Kate Winsletová.