Netradiční taneční vystoupení z produkce choreografky Venduly Poznarovézdroj: Bohemia Balet

Tanec, který mluví o tichu

Na jevišti se vynořují ženy. Každá jiná- studentka, kolegyně, přítelkyně. Každá tančí svůj příběh o tom, jaké to je cítit nebezpečí, ale nevědět proč. V pohybech se mísí ladnost s bouří, nádech s úlekem, pád s odhodláním zvednout se. Divák má pocit, že sleduje sen, který se mění v noční můru, přitom dál zůstává krásný.

Téma? Red flags- varovné signály, které často přehlížíme. Choreografka Vendula Poznarová, zakladatelka taneční školy Contemporary- prostor pro tanec, se jimi zabývá dlouhodobě. Na příběhu amerického sériového vraha Teda Bundyho, který dokázal manipulací a šarmem vylákat desítky žen do pasti, Poznarová rozvíjí univerzální téma ženské zranitelnosti, zároveň ale i síly, která se rodí z vědomí.

„Chtěla jsem ukázat, že i ta nejkrásnější slova nebo gesta mohou být maskou. Bundy nebyl monstrum v temném koutě, byl pohledný, milý, důvěryhodný. Právě to z něj dělalo predátora.“

Proč často přehlížíme

Představení i následná debata odhalily i další rozměr tématu: jak často naše okolí podkopává ženské hranice. Žena se ohradí proti dotekům dotěrného kolegy, který si „dovolil víc než jen přátelství“. On se urazí, nazve ji hysterickou, ještě jí pomluví. A místo uznání, že se postavila, slyší od dalších: „Vždyť on je takovej, to přeci nemůžeš brát vážně.“ Jenže právě tohle tiché přehlížení je to, co dává predátorům prostor. Jakmile se jedna žena ozve, je veliká šance, že po čase se přidají další. Každé odmítnutí, každé vymezení osobního prostoru je malý akt sebeúcty a tyto drobné akty společně mění kulturu. Ne rychle, ale jistě. Svět predátora a jeho možností se zmenšuje. Nezapomínejme, že většina násilí na ženách je páchaná lidmi, které oběť znala, tedy partnerem, bývalým partnerem, příbuzným nebo známým.

Umění jako prevence

Projekt Jane D. series, vytvořený ve spolupráci s Bohemia Baletem, není jen taneční inscenací. Je to edukační projekt o přežití. V průběhu tří epizod, které choreografka nazývá „pohybovou kriminální minisérií“, sledujeme, jak se z neznámé dívky („Jane Doe“- termín používaný policií pro neznámou oběť) stává hlas všech, které se odmítly nechat umlčet.

zdroj: Choreografka Vendula Poznarová

Každá část je jiná: jedna představuje postavy- oběti, pachatele, svědka, další ukazuje nebezpečnou hru důvěry a manipulace. Následující už překračuje hranice umění. Po poslední oponě přichází přednáška sebeobrany vedená odborníkem na prevenci a sebeobranu Pavlem Houdkem a otevřená diskuse s publikem.

Umění, které vzdělává

Vendula Poznarová vytvořila s tanečníky projekt, který se vymyká běžnému pojetí scénického umění. Tělo se stává nástrojem vzdělávání, pohyb manifestem sebeúcty. Tanec tu není o ladnosti, ale o přežití. Každý krok, pád i pohled jsou metaforou zkušenosti, kterou zažívají ženy po celém světě a kterou lze změnit jen vědomím, nikoli strachem. Poznarová říká, že cílem není šokovat, ale „naučit ženy znovu slyšet svůj vnitřní hlas“. To je, v kontextu dnešní společnosti zahlcené hlukem, možná to nejodvážnější, co může umění udělat.

Jedna z tanečnic ztvárnila postavu přeživší. V rozhovorech otevřeně říká, že jí práce na inscenaci změnila způsob, jak vnímá svět:

„V představení hraju dívku, která přežila. Ale upřímně- v reálném životě bych možná nepřežila. Možná bych byla ta, která chce pomoct, být milá, zavděčit se. A pak přehlédne to podstatné.“

Rozpor mezi empatií a sebeobranou je ústřední linkou celého díla. Tanec se tu stává způsobem, jak tělem promluvit o zkušenosti, kterou slova často nezvládnou unést. Pohyby, které připomínají záchvěvy, vlny, odpor, bolest i naději, vyprávějí to, co ženy po staletí mlčky nesou a co se teď konečně učí vyjádřit.

zdroj: Bohemia Balet

Když se intuice stane hrdinkou

Psychologie i neurověda dnes potvrzují, že intuice není žádný „šestý smysl“ ve smyslu magie. Mozek nikdy nespí. Neustále vnímá prostředí, vyhodnocuje gesta, pohledy, tóny hlasu, vzdálenost, rytmus dechu druhých lidí. My z toho vědomě registrujeme jen zlomek. Je to čistě biologický mechanismus. Mozek analyzuje tisíce podnětů, které vědomě nejsme schopni zachytit, a vyšle signál v podobě pocitu, napětí, neklidu. Jinak nám to říct neumí. Ruku na srdce- kolikrát jsme si zpětně uvědomily, že jsme ten vnitřní hlas “slyšely”? 

Výchova k laskavosti je krásná věc. Dokud nás nestojí bezpečí. „Intuice není iracionální. Je to forma rychlé, tiché práce mozku,“ vysvětloval po skončení vystoupení Pavel Houdek. „Kdo ji potlačí ze zvyku být slušný, ten ztrácí nejstarší obranný mechanismus, jaký člověk má.“

A právě tento přirozený obranný systém se společnost učí znovu chápat. Proto je Jane D. series tak důležitá: mluví o intuici jako o právu, ne o slabosti. Ukazuje, že sebeobrana nezačíná úderem, ale vědomím vlastní hodnoty.

zdroj: Bohemia Balet

Tanec, který se mění v hlas

Možná právě proto mají tanečníci Contemporary tak výjimečné místo- jejich pohyb není o kráse, ale o pravdě. V každém gestu se zrcadlí zkušenost, kterou sdílí tisíce žen: že bezpečí není samozřejmost, že odvaha někdy znamená „nechat odejít“, a že intuice je nejsilnější, když jí věříme. A Jane D. series není inscenace o smrti. Je o životě, který si bereme zpět.