Údaje se sice poněkud rozcházejí, pravděpodobně ale šlo 14. května 1610 už o osmnáctý pokus zabít Jindřicha IV., což z něj činí panovníka, na něhož bylo spácháno nejvíce atentátů. Rekordmanem ale byl i v jiném ohledu: do roku 1593 celkem šestkrát změnil vyznání. Pokřtěný katolík vychovaný v reformované víře nakonec jako francouzský král konvertoval zpět k římskokatolické církvi.

Podle vraha nebyl král dobrý katolík

Potíž byla v tom, že atentátník François Ravaillac společně s dalšími horlivými katolíky to královi nezbaštil a domníval se, že tak král učinil pouze naoko, protože jeho postoj v konfesijním sporu tomu neodpovídal. Jindřich IV. totiž vydal v roce 1598 Nantský edikt, který hugenotům (považovaným v radikálních katolických kruzích za kacíře) zaručoval svobodu vyznání, místo aby je zlikvidoval. Na jaře 1610 navíc chystal tažení proti Habsburkům ve Španělském Nizozemí, kteří byli vždy věrnými katolíky.

Ravaillac dokonce očekával, že kalvinisté, tajně podporovaní králem, chystají proti katolíkům krvavou pomstu za Bartolomějskou noc z roku 1572, kdy byly zmasakrovány tisíce hugenotů. Atentát tomu měl zabránit.

Dvaatřicetiletý Ravaillac sledoval v osudný den králův kočár, v příhodné chvíli na něj vyskočil a bodl šestapadesátiletého Jindřicha IV. nožem do prsou. Rána byla přesná a prudká a přeťala tepnu kousek nad srdcem. Král, který po ničivých náboženských válkách sjednotil (i když asi zrovna neusmířil) Francii, neměl šanci přežít.

Ravaillac při zatýkání nekladl odpor, museli jej ale odvézt, protože dav ho chtěl lynčovat. "Věděl jsem, že je mrtev. Viděl jsem krev na svém noži a v místě, kam jsem ho bodl. A nemrzí mě, že zemřu, protože jsem udělal to, co jsem chtěl udělat," prohlásil královrah během výslechu. Byl odsouzen k trestu smrti a 27. května na pařížském náměstí Place de la Grève (dnešní Place de l’Hôtel de Ville) obzvláště krutým způsobem popraven. Spálili mu pravou ruku, kterou vztáhl na panovníka, a kleštěmi z něj trhali kusy masa. Do otevřených ran mu pak lili roztavené olovo a horký olej. Poté jej pomocí čtyř koní rozčtvrtili, jak se na královraha v té době patřilo. Ravaillacovi rodiče byli posláni do vyhnanství a zbytek jeho rodiny nesměl už nikdy používat příjmení Ravaillac.

Král, který jím vlastně být neměl

Jak to ale bylo s Jindřichem IV. (1553-1610), od června 1572 králem navarrským (jako Jindřich III.) a od srpna 1589 králem francouzským, korunovaným 27. února 1594 v Chartres?

Pocházel z rodu Bourbonů, vedlejší linie francouzské dynastie Valois. Vzhledem k tomu, že král Jindřich II. měl čtyři syny, kteří dosáhli dospělosti, zdálo se velmi nepravděpodobné, že by syn Antonína Bourbonského a Johany III. Navarrské, narozený 13. prosince 1553, vůbec někdy přičichl k francouzské koruně. Byl sice přímým mužským potomkem Ludvíka IX., ale dělilo je devět generací.

Druhá polovina 16. století však byla bouřlivým obdobím provázeným náboženskými válkami mezi katolíky a hugenoty. Král Jindřich II. zemřel v červenci 1559 ve věku 40 let, jeho nejstarší syn a nástupce František II. po pouhém roce a půl na trůně v roce 1560 a jeho mladší bratři a nástupci Karel IX. ve věku 24 let v roce 1574 a Jindřich III. po atentátu v roce 1589 v 38 letech. Protože všichni tři bratři (čtvrtý František Herkules zemřel v roce 1584 ve věku 29 let) zůstali bezdětní, Jindřich Navarrský se v nástupnické linii posouval stále výše.

Aby mohl být v roce 1594 korunován francouzským králem, musel se podřídit vůli většiny a rok předtím opět konvertovat zpět ke katolické víře, což jej zjevně nijak netrápilo. V této souvislosti se mu připisuje i výrok, že „Paříž stojí za mši“. Vedle vydání Nantského ediktu provedl také finanční, správní a soudní reformy, podporoval stabilizaci ekonomiky a koloniální expanzi.

Jindřich IV. byl prvním králem z bourbonské dynastie, která ve Francii následně vládla až do roku 1830 (v linii Bourbon-Orléans ještě o 18 let déle). Byl otcem čtrnácti dětí: S druhou manželkou Marií Medicejskou jich měl šest, s milenkou Gabrielou d’Estrée tři a s dalšími třemi milenkami pět. Jeho nástupcem na trůně byl nejstarší syn Ludvík XIII., otec pozdějšího Krále Slunce.