Bezprostředním impulsem pro lidové povstání se stalo rozhodnutí šéfů komunistické Jednotné socialistické strany Německa (SED) zvýšit ve znárodněném průmyslu pracovní normy o deset procent.

Důraz na těžký průmysl už beztak vedl k poklesu životní úrovně a nedostatku dokonce základních životních potřeb obyvatel NDR – podobně jako v dalších státech sovětského bloku. Znárodňovalo se a združstevňovalo, nepohodlní lidé putovali do vězení. V zemi panovalo napětí, desetitisíce lidí prchaly na Západ. Zvýšení norem byla onou pověstnou poslední kapkou.

Sedmnáctý červen 1953 byl mnohem víc než jen dělnické povstání ve východním Berlíně a jednom či dvou dalších velkých městech NDR. Na více než 700 místech, v obcích nebo továrnách v úterý 16. a zejména ve středu 17. června 1953 rozhořčení východní Němci zastavili práci, shromáždili se na demonstracích, vznesli politické požadavky, jako je odstoupení vlády, svobodné volby nebo sjednocení Německa. Někde dokonce vtrhli do věznic a osvobodili politické vězně.

Když bylo jasné, že se protesty vymykají kontrole, vyjely 17. června 1953 před polednem do ulic Berlína sovětské tanky. Ve východním Německu tehdy bylo rozmístěných na půl milionu sovětských vojáků, které Moskva mohla nasadit k potlačení revolty a kteří dostali rozkaz k ostré střelbě. Sovětská armáda, k níž se nakonec přidala i východoněmecká policie, zasáhla i v desítkách dalších měst.

Protesty nakonec vydržely necelé dva dny. Bylo při nich zabito nejméně 55 lidí, včetně pěti příslušníků ozbrojených sil. Několik dalších lidí bylo popraveno, zemřelo za mřížemi nebo údajně ve vězení spáchalo sebevraždu. Do 1. srpna 1953 zatkly orgány NDR nejméně 13 000 lidí, stovky lidí dostaly mnohaleté tresty.

Východoněmecké komunistické vedení kolem Waltera Ulbrichta a Ericha Honeckera povstání odbylo jako „pokus o fašistický puč“, nebo o něm dokonce úplně mlčelo.