Po druhé světové válce a vzniku dvou německých států se komunistická Německá demokratická republika začala postupem času bát o svou existenci. Ono je těžké budovat socialismus, když vám v zemi nikdo nezůstane: Na svobodný a bohatý Západ odešlo v letech 1945-1961 kolem tří milionů východních Němců.

Když lidé nechtěli zůstat dobrovolně v komunistickém ráji, bylo třeba je k tomu donutit. Východoněmecký režim stále více opevňoval a stále brutálněji střežil hranici mezi oběma německými státy, za jejíž překročení hrozila smrt.

Jedna skulinka tu ale přece jen byla. Z východního Berlína se mohlo v pohodě a bez problému přejet do toho Západního, odkud už bylo možné zamířit přímo za svobodou. A spousta východních Němců toho také náležitě využívala. Vedení NDR se tedy rozhodlo tuto skulinku uzavřít a masivní odliv svých občanů zastavit.

Ucpání skuliny se podařilo do poslední chvíle utajit

V noci na 13. srpna 1961 bez jakéhokoli varování vyrostly kolem západní části města zátarasy a bariéry z ostnatého drátu, bylo přerušeno silniční a železniční spojení a začala se stavět zeď. Přípravy se podařilo do poslední chvíle udržet v naprosté tajnosti – před veřejností a zřejmě i před protivníkem.

Uniformovaní východoněmečtí vojáci a policisté ale (s výjimkou důstojníků) nenafasovali toho dne ostrou munici. Východoněmecké vedení si totiž nebylo jisté, jak bude Západ na stavbu bariéry reagovat, a chtělo zabránit případnému krveprolití v první linii. Žádná konfrontace se ale nekonala.

Kolem „ostrova blahobytu v Rudém moři“, jak se za minulého režimu říkávalo Západnímu Berlínu, nakonec vyrostla 155kilometrová a tři a půl metru vysoká přísně střežená betonová zeď se zátarasy a strážními věžemi, která jej izolovala od okolní NDR.

Pouhých jedenáct dní po postavení zdi se ji ale už pokusil překročit první uprchlík a v letech 1961-1989 to někdo zkusil v průměru každý druhý den, což často končilo tragicky. Východoněmečtí pohraničníci postříleli 138 lidí utíkajících na Západ, čímž v průměru připadá jeden mrtvý na každého půldruhého měsíce. Několik pokusů ale bylo úspěšných: kanalizací (kterou východoněmecký režim později zamřížoval) nebo ručně vykopanými tunely se z „komunistického ráje“ dostalo na druhou stranu kolem 1200 lidí. Posledním mrtvým, který byl zastřelen při pokusu o útěk, byl v únoru 1989 dvacetiletý Chris Gueffroy.

Po 28 letech, dvou měsících a 28 dnech nakonec zeď 9. listopadu 1989 padla a s ní přišel i konec NDR.