Důvodem blokády, která trvala od 23. června 1948 do 12. května 1949, byly měnové reformy v západní i sovětské okupační zóně poraženého Německa a spor o to, zda bude v západním Berlíně platit východní či západní marka. V noci z 23. na 24. června sovětské velení přerušilo zásobování elektrickým proudem pro západní sektory města a uzavřelo všechny pozemní a vodní přístupové cesty. Vojenskou konfrontaci západní spojenci zamítli a rozhodli se zásobovat Berlín ze vzduchu prostřednictvím leteckého mostu.

Rozinkové bombardéry

Téměř rok přepravovaly spojenecké letouny do odříznutého města všechno, co bylo nutné k životu - uhlí na topení a výrobu elektřiny, pohonné hmoty, potraviny, léky a jako bonus i sladkosti pro děti. Berlíňané jim proto také říkali rozinkové bombardéry. Celkem se za dobu blokády uskutečnilo kolem 277 000 letů.

Jedním z organizátorů leteckého mostu byl americký generál William Henry Tunner (1906–1983), absolvent prestižní vojenské akademie West Point a šéf, po jakém by běžný zaměstnanec asi nijak zvlášť netoužil. „Když já můžu pracovat 20 hodin denně, pak vy můžete klidně pracovat 16 hodin,“ říkával svým podřízeným. A nejhorší na tom bylo, že se tohoto hesla držel i v praxi.

Tunner velel letecké nákladní dopravě už za války a v roce 1942 zorganizoval první vzdušný most: během dvou let dopravil přes Himaláje čínským jednotkám bojujícím proti Japonsku přes 70 000 tun zásob.

Jeden pokus a dost

Letecký most do Berlína řídil Tunner tvrdou rukou. Aby například zabránil chaosu ve vzduchu, povolil letadlům při přistávaní jen jeden pokus. Pokud by se to pilotům napoprvé nepodařilo, museli se vrátit na základnu. Díky tomu se zachoval rytmus, kdy v západním Berlíně přistávalo letadlo každé tři minuty.

Tunner si dobře uvědomoval, že pro Sověty byla blokáda tří západních sektorů města natolik vyčerpávající, že už ji sami chtěli ukončit. Potřebovali k tomu jenom nějaký hlavní impuls. Tunnera proto napadlo vyhlásit na 16. dubna 1949 „velikonoční přehlídku“, která měla být demonstrací převahy Západu. Bylo to něco na způsob denní soutěže, kdy měl být překonán rekord v množství shozených zásob. Měly se do ní zapojit posádky více než čtyř stovek dopravních letadel a desítky tisíc mužů a žen, kteří se na fungování leteckého mostu mezi západním Berlínem a základnami v západním Německu, Velké Británii a Francii podíleli.

Velikonoční přehlídka donutila Sověty k ústupu

Od prosince 1948 množství dodávaných zásob pravidelně překračovalo stanovené denní minimum 4 000 tun, a to i za špatného počasí. V lednu 1949 to bylo denně průměrně 5 000 tun, v březnu už 5 700 tun. Na 16. dubna stanovil Tunner denní cíl na 9 000 tun. Na tento den zakázal všechna volna a dovolené a připravena byla prakticky všechna letadla. V uvedený den měly být přepravovány převážně pytle s uhlím.

Tunnerovi lidé to nakonec za 24 hodin dotáhli až na 12 491 krátkých tun, tedy zhruba 11 300 metrických tun. Generál triumfoval a Sověti museli uznat, že blokáda nemá smysl: 12. května 1949 ji po jedenácti měsících ukončili. Pro západní spojence to bylo první velké vítězství studené války.

Tunner později organizoval také letecký most pro americké jednotky v korejské válce, velel americkému vojenskému letectvu v Evropě a do svých 54 let pak letecké dopravě americké armády. Zemřel v roce 1983 v 76 letech a je pohřben na Arlingtonském národním hřbitově u Washingtonu.