V roce 1898 se v Praze konala Výstavy architektury a inženýrství. Její součástí, byť nikoliv hlavním tahákem, byl i Český kinematograf. Tento pavilon připravili právě Jan Kříženecký a Josef František Pokorný, nadšenci do filmu, který byl tou dobou v plenkách.

Kříženeckého, jemuž bylo tehdy 30 let, to k umění táhlo od mládí. Během studií stavitelství a architektury, která nedokončil, se nadchl pro fotografii a stal se také členem Klubu fotografů amatérů. Fotil především architekturu a památky tehdejší Prahy. Zároveň pracoval na stavebním úřadu.

Přelomové pak pro něj bylo setkání s kinematografem bratří Lumiérů v roce 1896 v pražském hotelu U Saského dvora. Nová technologie Kříženeckého zaujala a hodně si o ní načetl. Když se o něco později podílel na přípravě zmíněné výstavy, napadlo ho koupit vlastní kinematograf a zapojit ho do programu. Na pořízení přístroje od Lumiérů, šesti filmových kotoučů i projekční náklady posloužila půjčka od otce Pokorného.

Promítání v Českém kinematografu začalo 19. června. Kříženecký nejdříve pouštěl své dokumentární záběry Prahy - třeba Poslední výstřel děla na baště svatého Tomáše, Purkyňovo náměstí na Královských Vinohradech či Výjezd parní stříkačky k ohni.

A měl úspěch, diváky nová atrakce zaujala. V případě filmů dokumentačního ražení ani prvních záběrů pořízených na území Čech nicméně Kříženecký tuzemské prvenství nedržel. Už o rok dříve totiž vznikl Hořický pašijový film. Hodinový záznam velkých pašijových her v Hořicích na Šumavě tehdy pořídil tým Američanů a premiéra se ještě téhož roku uskutečnila ve Filadelfii. Dodnes se z něj ale dochovalo jen pár záběrů.

Impuls pro natočení inscenovaných snímků prý Kříženeckému vnukl na jaře 1898 herec Josef Šváb Malostranský a byl i autorem námětů. Vznikly tak tři kraťoučké skeče - Dostaveníčko ve mlýnici, Smích a pláč a Výstavní párkař a lepič plakátů. Právě Dostaveníčko ve mlýnici mělo premiéru jako první -  3. července 1898.

Nevěra a rvačky

Zápletka této - doslova minutové - záležitosti, byla prostá. Chlápek přijde na schůzku s paní mlynářovou, sotva však padne několik polibků, vběhne na scénu mlynář a amanta, ztvárněného právě Švábem Malostranským, s pomocí chasy vypráská. Mlynáře si zahrál Kříženeckého švagr Ferdinand Gýra, mlynářku pak zřejmě přímo Kříženeckého manželka Marie, byť někdy se zmiňuje také servírka z blízkého podniku.

Gýra a Šváb Malostranský se objevili také ve Výstavním párkaři a lepiči plakátů, kde se děj točí kolem toho, že nešťastný lepič omylem vylije lepidlo do nádoby s párky. A pak se opět strhne mela.

V případě třetího hraného snímku byl jedinou hvězdou právě Šváb Malostranský. Ten se před kamerou nejdříve rozchechtá, ale vzápětí postupně přechází v pláč. Tento herec byl také autorem námětů všech snímků. Kinematograf měl sice úspěch a projekce pokryly vložené náklady, větší zisk však na něm jeho provozovatelé netrhli. Ději Dostaveníčka v mlýnici pak byla některými současníky vytýkána vulgárnost. Naopak detailní studie Švábova obličeje ve Smíchu a pláči byla na svou dobu celkem pokrokový přístup.

A dokument Voltýžování jízdního sboru Sokola pražského byl po obrazové stránce tak dobrý, že ho odkoupili sami bratři Lumiérové a nabízeli ve svém katalogu. Snímky přitom Kříženecký připravoval doslova na koleni - vyvolával je a sušil ve svém bytě.

Po konci výstavy, kde svou tvorbou a kinematografem položil základy tuzemského filmu, Kříženecký v podstatě opustil hraný film a příležitostně se věnoval jen dokumentární tvorbě. Svou i cizí produkci promítal na různých místech v Praze a zhruba do roku 1908 byl pravděpodobně také jediným českým filmařem. Zaznamenal například slavnostní vysvěcení mostu Františka Josefa I či slety a průvody Sokolů. Podílel se také na snímku Satanova jízda po železnici, zachycujícím nástup lidí do rozjíždějícího se vlaku. Založit stálé pražské kino se mu ale nezdařilo.

Nešťastný projekt

Zajímavá příležitost přišla v roce 1908, kdy získal kinematografickou licenci pro pražský obvod a na Jubilejní výstavě obchodní a živnostenské komory, která se konala od května do října, zřídil se společníkem Maximilianem Kockem The Royal Biograph Co. Provozoval tam také reklamograf. V tomto plodném roce uvedl snímky dokumentující pražské jarní dostihy, slavnostní otevření nového Čechova mostu či aktuality z výstavy. Kříženecký se tak po klidnějších letech opět pustil do aktivní filmařiny a v roce 1910 založil Grand Royal Bio de Prague, který provozoval na Ovocnicko-zahradnické výstavě v dnešní pražské Stromovce.

Tento projekt byl však začátkem konce, neboť Grand Royal Bio de Prague přivedlo Kříženeckého do velkých dluhů. V roce 1911 natočil film věnovaný tehdy dokončovanému pražskému pomníku Františka Palackého, načež filmování opustil. Dluhy prý splácel až do roku 1918. Filmům jako takovým však nedal úplně vale.

Ačkoliv stále pracoval na stavebním úřadě, stal se v následujících letech například ředitelem a promítačem v pražském Kině Louvre a mezi lety 1916 až 1918 také dohlížel na techniku Kina Elektra. To bylo krátce po vzniku Československa přejmenováno na Světozor. Toto kino pak Kříženecký též vedl jako ředitel až do své smrti.

Nejlepší léta meziválečné československé kinematografie ale Kříženecký už nezažil. Zemřel 12. března 1921 v Praze, v pouhých 53 letech. V té době byly jeho zásluhy spíše zapomenuty a uznány až dekády po jeho odchodu. V roce 1946 byl in memoriam oceněn titulem Průkopník české kinematografie, o rok později pak po něm bylo pojmenováno náměstí na Barrandově - a jeho jméno nese dodnes. Kříženecký za svůj život natočil kolem tří desítek filmů a díky jeho nadšení patří území Čech do první desítky zemí světa, kde se začala rozvíjet kinematografie.

Josef Šváb-Malostranský přežil Křízeneckého o 11 let a herectví nikdy neopustil. Za svou kariéru hrál v 50 němých snímcích, často komické úlohy a na sklonku života se stal i jedním z prvních herců, kteří se objevili v československém zvukovém filmu. Konkrétně šlo o romantický snímek Když struny lkají natočený v roce 1930.