Městská doprava byla v Praze v roce 1915 už poměrně rozvinutá. Tramvajová doprava navíc jen pár dní před vypuknutím války prošla výraznými změnami, včetně zavedení nových linek a rozšířením provozu.

Příchod války měl tedy na fungování pražské městské hromadné dopravy mimořádný dopad. Začalo to omezením nočního provozu, po desáté večerní se Pražané tramvají už nesvezli.

"Důležitost tramvají přitom v období první světové války ještě stoupla – kromě přepravy cestujících je tehdy město využívalo také k přepravě raněných, k rozvozu potravin po městě a k odvozu komunálního odpadu na skládku," říká mluvčí pražského dopravního podniku Jiří Štábl. 

Mužů ale na frontu odcházelo stále víc a i když se dopravní podnik nejdříve snažil ztráty nahradit z vlastních zdrojů, nedařilo se mu to. Nejdřív se v řidiče změnili technici nebo zámečníci z vozoven, kteří měli s řízením nějaké zkušenosti. 

Když došli i ti, nezbylo Elektrickým podnikům nic jiného, než se poohlédnout po ženách. Alespoň tedy na pozice průvodčích. 

Vedení podniku se při tom inspirovalo v zahraničí. "Ve Vídni, Berlíně i Drážďanech řešili nedostatek mužů tím, že začali přijímat ženy. Například ve Vídni, kde bylo z tramvajového provozu na frontu odvedeno 800 mužů, bylo již v červnu 1915 přijato na místa průvodčích 400 žen a dívek. A připravovalo se přijetí dalších," říká historik pražského dopravního podniku Pavel Fojtík.

O profesi průvodčích se ale rozhodně nedá říct, že byla jednoduchá. Směny byly dlouhé a fyzicky náročné, protože zaměstnanci museli celou dobu stát.

I přesto zájem výrazně předčil očekávání Elektrických podniků. "Přihlásilo se 460 zájemkyň, v mnoha případech šlo o manželky tramvajových zřízenců, kteří byli odvedeni na frontu," uvádí Fojtík. 

Po desetidenním výcviku nastoupilo 1. prosince 1915 do práce prvních 40 žen-průvodčích. Na rozdíl od mužů byly ale přijaty jen jako průvodčí, tramvaj řídit nemohly. 

"Na konci války už v podniku pracovalo 375 žen, které braly 30 haléřů za hodinu," poznamenal dopravní historik.

Ženy v roce 1915 nastoupily jako průvodčí | zdroj: archiv DPP

I když byly Elektrické podniky za ženskou výpomoc rády, po válce je už nepotřebovaly a podle toho se i zachovaly. Když se mohli zpět do služby vrátit muži, kterým skončila vojenská služba, dostaly všechny tyto ženské "zachránkyně" k 1. dubnu 1920 výpověď.

"Znovu se ženy v pražském tramvajovém provozu objevily až s příchodem druhé světové války – v lednu 1943 jich zde pracovalo 571, do konce války jich bylo již 1 377," říká Fojtík. Tehdejší zaměstnankyně už měly štěstí, jejich práce jim zůstala i po konci války.

Na to, až budou moci usednout i za řídící pultu, si ale musely ještě pár let počkat. Teprve v polovině 50. let se s zařazením nového typu vozů T1 stalo povolání řidiče z fyzického hlediska lehčí a šanci tak dostaly i ženy.