"We Fight to Rebuild" - tedy Bojujeme pro obnovu - stálo v emblému jednotky, ozdobeném červeným dvouocasým lvem na meči, která se usadila na letišti v Duxfordu, asi 70 kilometrů severně od Londýna. Díky zkušenostem pilotů mohla být většina perutě už za měsíc, 17. srpna 1940, prohlášena za bojeschopnou.

"Každý z nás měl radost. Hurricany jsou nové moderní letouny, dokonalejší než francouzské. Jediná věc je odlišná. Plynová páka se totiž ovládá obráceně," zapsal si mechanik Jindřich Prokop.

Poprvé v ostrém boji

Peruť, jejíž výzbroj tvořilo 16 letounů Hawker Hurricane, zasáhla poprvé do bojů 26. srpna. Své podřízené vedl tehdy osobně velitel "třistadesítky", už dvaačtyřicetiletý Alexander Hess, spolu s britským protějškem Georgem Blackwoodem.

Při své premiéře ukázali Čechoslováci nejen bojového ducha, ale také pilotní umění. Ze střetu nad přímořským městečkem Clacton si odnesli tři sestřely - dvou bombardérů Dornier Do 17 a jedné dvoumotorové stíhačky Messerschmitt Bf 110.

Pět dní poté, 31. srpna 1940, pak piloti 310. perutě dosáhli dalších šesti sestřelů (čtyř bombardérů a dvou špičkových stíhaček Messerschmitt Bf 109), zároveň ale přišla o prvního pilota, sedmadvacetiletého Jaroslava Štěrbáčka.

Příslušník prvorepublikového letectva nejspíše utonul v ústí Temže poté, co vyskočil z poškozeného letadla. Během prudkých bojů, které se zapsaly do historie jako bitva o Británii, ale nebylo času na oddych ani velké truchlení.

Čechoslováci v bitvě o Británii

Zkušených stíhačů s výcvikem z československé armády bylo dokonce tolik, že už v srpnu 1940 vznikla 312. československá peruť RAF, jejíž piloti také zasáhli do leteckých bojů, ve kterých se rozhodovalo o osudu Velké Británie.

Mezi vůbec nejúspěšnější piloty bitvy o Británii se zařadil Čechoslovák v řadách polské 303. perutě Josef František, který v září 1940 dosáhl 17 vítězství. Poválečné slávy se ale nedočkal, zahynul začátkem října 1940 při cvičném letu.

Vedle stíhačů - ze kterých byla v květnu 1941 ustavena ještě 313. peruť - se v Británii dostalo vřelého přivítání i pilotům a dalším členům posádek bombardovacích letadel, pro které koncem července 1940 vznikla 311. bombardovací peruť.

Jednotka vyzbrojená středními dvoumotorovými bombardéry Vickers Wellington se do akce poprvé dostala už 10. září 1940, když byla trojice letounů součástí útoku britského Královského letectva na seřaďovací nádraží v okupovaném Bruselu.

Úspěchy i zklamání československých letců

Vedle bezprostředního přínosu pro válečné úsilí Spojenců sehráli letci s nášivkami Czechoslovakia na rukávech modrých uniforem významnou úlohu také při formování britského postoje k rodící se exilové vládě Edvarda Beneše.

Po konci bitvy o Británii, ve které Čechoslováci dosáhli nejvíce vzdušných vítězství, se ale čs. perutě potýkaly s nedostatkem nových rekrutů. Zejména bombardovací jednotka pak dostávala postupně zejména spíše pomocné úkoly.

Během války sloužilo v řadách RAF na 2000 Čechoslováků, ať už pilotů, navigátorů, střelců nebo pozemních techniků. Z nich bylo 374 stíhačů, kteří dosáhli 204 jistých a 68 pravděpodobných sestřelů, poškodili 131 letadel a zničili šest letounových střel V1.

Na pět stovek Čechů a Slováků položilo své životy, další utrpěli vážná zranění nebo skončili v nejistém německém zajetí. Po válce se dočkali zaslouženého uznání, únor 1948 ale znamenal pro většinu z nich další emigraci nebo perzekuce.