V jižních státech USA ještě v 50. letech 20. století platila nařízení o rasové segregaci a diskriminaci. V jejich rámci byly například autobusy rozděleny do tří zón: Přední část byla vyhrazena bělochům, zatímco barevní mohli sedět vzadu a uprostřed. Prostřední část však byla něčím na způsob nárazníkové zóny: pokud byla místa vpředu obsazena, mohli si je nárokovat bílí.

Už v roce 1944 odmítla Afroameričanka Irene Morganová uvolnit v autobusu z Virginie do Marylandu místo v sekci vyhrazené pro bělochy s argumentem, že pro dálkové autobusy mezi jednotlivými státy virginské zákony neplatí. V právní bitvě jí dal nakonec sice Nejvyšší soud USA za pravdu, Virginie a další státy však dlouhá léta rozhodnutí nerespektovaly a segregace v místní dopravě v rámci jednotlivých států zůstala zachována.

Nevstanu, rozhodla Parksová

Afroameričanka Rosa Parksová, která se narodila v roce 1913 v alabamském Tuskegee, zažila rasovou diskriminaci na vlastní kůži. Poté, co jí bylo kvůli barvě pleti odepřeno volební právo, zapojila se do kampaně za práva černochů a byla činná i v Národním sdružení pro podporu barevného obyvatelstva (NAACP).

Prvního prosince 1955 navečer se Rosa Parksová, která v té době pracovala jako šička v alabamském Montgomery, vracela domů ze zaměstnání. V autobuse si našla volné místo uprostřed. Rozhodně tedy neobsadila sedadlo, které jí bylo zapovězené. Když pak nastoupili další běloši a zaplnili přední část autobusu, řidič požádal čtyři cestující uprostřed, aby svá místa uvolnili bělochům. Tři z nich poslechli, Parksová ale zůstala sedět.

Řidič autobusu poté zavolal policii, která Parksovou zatkla. Soud jí později za výtržnictví a porušení vyhlášky vyměřil pokutu. Parksová ve své autobiografii později popřela některé domněnky, že neuvolnila místo jen kvůli únavě: „Nebyla jsem unavená o nic víc než obvykle na konci pracovního dne. Nebyla jsem ani stará, i když si to někteří myslí. Bylo mi 42 let, a jestli mě něco štvalo, tak to, že jsem vždycky ustupovala.“

Bojkot veřejné dopravy trval déle než rok

Případ vyvolal velkou pozornost a Afroameričané a NAACP se chopili šance zakročit proti rasové diskriminaci. Konaly se demonstrace a následoval 382 dní trvající bojkot autobusů, který organizoval mimo jiné tehdy ještě neznámý Martin Luther King a do nějž se zapojila většina černošského obyvatelstva města.

Jako alternativa k autobusům začal v Montgomery fungovat systém černošských taxíků, které vozily Afroameričany za symbolickou cenu, a řada účastníků bojkotu také prostě chodila pěšky. Nakonec uspěli a po více než roce rozhodl Nejvyšší soud ve Washingtonu, že rasová segregace ve veřejné dopravě je protiústavní. Tímto rozhodnutím ze dne 13. listopadu 1956 bylo nařízení zrušeno.

Parksová zůstala svému politickému a sociálnímu angažmá věrná po celý život, za což se jí dostalo několik ocenění. V roce 1996 jí mimo jiné tehdejší americký prezident Bill Clinton udělil Prezidentskou medaili svobody a o tři roky později obdržela Zlatou medaili Kongresu – dvě nejvyšší civilní vyznamenání v USA. Zemřela v říjnu 2005 a k její rakvi vystavené v Kapitolu se přišlo poklonit kolem 50 tisíc lidí.