Budova kina Ariana, postavená v 60. letech minulého století, se tyčí nad rušnou křižovatkou v centru afghánské metropole Kábulu. Desítky roků toto kino přinášelo Afgháncům zábavu a rozptýlení a bylo také svědkem válek, nadějí a kulturních změn. Nyní z fasády zmizely plakáty lákající na nejnovější snímky.

Hnutí Tálibán po svém nástupu k moci před třemi měsíci nařídilo Arianě a dalším kinům, aby přerušily činnost. Islamisté se zatím nerozhodli, zda provoz kin v zemi povolí. Podobně jako zbytek země je tak i Ariana nyní nucena čekat na to, jak přísně bude Tálibán Afghánistánu vládnout.

Téměř 20 mužských zaměstnanců kina nadále chodí do práce v naději, že dostanou zaplaceno. Arianu, která je jedním z pouhých čtyř kin v afghánské metropoli, vlastní město Kábul a jeho pracovníci jsou tak vládní zaměstnanci, uvádí agentura AP.

Zaměstnanci kina si krátí čas, jak se dá. Potloukají se po točitých chodbách budovy, posedávají v opuštěné pokladně. Řady plyšových červených sedadel pohltila tma a ticho.

Ředitelka má zákaz vstupu

Ředitelka kina Asita Ferdúsová, první žena v této funkci, nemá dovoleno do budovy vůbec vstupovat. Tálibán nařídil vládním zaměstnankyním, aby nechodily na pracoviště, kde by se mohly setkat s muži, dokud hnutí nerozhodne, jestli jim dovolí pokračovat v činnosti.

Šestadvacetiletá Ferdúsová pochází z generace mladých Afghánek narozených po roce 2001, jež jsou odhodlané bojovat za ženská práva. Návrat Tálibánu k moci zmařil jejich naděje. Ferdúsová, která je rovněž malířka a sochařka, teď zůstává doma. „Trávím čas kreslením, abych nevyšla ze cviku. Výstavy už dělat dělat nemůžu,“ říká.

Za své předchozí vlády v letech 1996 až 2001 Tálibán uplatňoval přísnou interpretaci islámského práva šaría, zakazoval ženám pracovat, studovat či opouštět domovy bez mužského doprovodu, muži se nesměli holit. Hudba a další umění, včetně filmů, byla zakázána. Tálibán, který je pod zahraničním tlakem, nyní tvrdí, že se změnil. Co ale povolí a co ne, stále neupřesnil.

Mohli si sednout, kam chtěli

Kino Ariana bylo v Kábulu otevřeno v roce 1963. Obyvatelka města Zíbá Niazaiová vzpomíná, jak ho navštěvovala koncem 80. let, kdy v zemi vládl Sovětským svazem podporovaný prezident Muhammad Nadžíbulláh. Tehdy bylo po celém Afghánistánu kin více než 30.

Pro Niazaiovou, která byla čerstvě vdaná, to byl nový svět. Její manžel získal práci na ministerstvu financí, a tak se manželé ze své domovské horské vesnice přestěhovali do metropole. Niazaiová trávila dny sama doma, zatímco manžel pracoval v kanceláři. Když přišel večer, často se spolu vydali do kina Ariana na nějaký bollywoodský film.

„Tehdy jsme nenosily hidžáb,“ uvedla nyní takřka šedesátiletá Niazaiová. „Do kina tenkrát chodilo hodně manželských párů a ani tam nebyly oddělené sekce pro muže a ženy. Mohli jste si sednout, kam jste chtěli,“ dodala.

Vrhání kamenů kvůli líbačkám

V roce 1992 Nadžíbulláha svrhli mudžáhidové, kteří pak v boji o moc obrátili zbraně proti sobě navzájem. Zahynuly tisíce lidí a kino Ariana bylo podobně jako většina Kábulu těžce poničeno bombardováním a střelbou. Budova zůstávala dlouho v ruinách, protože v roce 1996 převzal vládu nad Kábulem Tálibán, který kina zavřel. Obnovy se Ariana dočkala až v roce 2001 po svržení Tálibánu s pomocí americké invaze. S rekonstrukcí objektu pomohla v roce 2004 francouzská vláda.

„Největším trhákem byly indické filmy a pak akční snímky, zvlášť ty s Jeanem-Claudem Van Dammem,“ říká Abdul Malik Vahídí, který má na starosti prodej lístků. Každý rok ale Ariana hrála i několik nových afghánských filmů. Promítalo se třikrát denně a vstupenka stála 50 afghání (asi 12 Kč). Publikum tvořili převážně muži. V afghánské konzervativní společnosti bylo kino vnímáno jako mužský prostor a žen chodilo jen málo.

Vahídí si pamatuje, jak společně s dalšími zaměstnanci musel zhlédnout každý zahraniční film, aby se na plátno nedostaly takové, které mohly být považovány za příliš neslušné. Ukázat líbající se páry či příliš obnažené ženy mohlo diváky rozhořčit a vyprovokovat je k házení různých předmětů na plátno, jak se dělo v jiných afghánských kinech, vysvětlil Vahídí.

Ferdúsová se stala ředitelkou kina zhruba před rokem a zaměřila se na to, aby bylo zpřístupněno většímu počtu žen. Jedna strana hlediště byla vyhrazena pro manželské páry a rodiny. Nyní je ale promítání zastaveno. „Pokud země nemá kino, nemá kulturu. Prostřednictvím filmů jsme mohli poznat jiné kraje, Evropu, Spojené státy, Indii,“ uvedl hlavní promítač kina Rahmatulláh Izati.