Zakopaný pes je v tom, že Řecko nechce dovolit, aby se Makedonie jmenovala stejně jako jedna jeho provincie, a proto po celá léta blokuje sbližování svého severního souseda s Evropskou unií a se Severoatlantickou aliancí. Makedonie je přitom od roku 2005 kandidátem členství v EU, ale přístupové rozhovory s ní ještě Brusel kvůli řeckému odporu ani nezahájil.

Makedonii máme jenom my, tvrdí Řekové

Spor se táhne víc než čtvrt století: od roku 1991, kdy po rozpadu Jugoslávie Makedonie vyhlásila nezávislost pod názvem Republika Makedonie. Řekové v tom ale spatřovali skryté nároky sousedního státu na severořeckou provincii Makedonie a její kulturní dědictví. A makedonští ultranacionalisté je v těchto obavách jen utvrzovali: drze vydávali mapy, které velké části Řecka až dolů k Tesálii zobrazovaly jako součást budoucí "Velké Makedonie".

Do OSN vstoupila země v roce 1993 pod názvem Bývalá jugoslávská republika Makedonie (Former Yugoslav Republic of Macedonia, zkráceně FYROM), pro Řecko to ale bylo jen přechodné řešení. Od té doby se obě strany zabejčily a nebylo s nimi k hnutí. Však také svému severnímu sousedovi říká spousta Řeků prostě jenom Skopje.

Vleklý spor přispěl k tomu, že se Makedonie (snad Helény nenaštveme, když přimhouříme oko a budeme tak bývalé jugoslávské republice protentokrát říkat) dostala na autoritářsko-nacionalistické scestí, které zemi téměř rozštěpilo.

Křehká pozice makedonského premiéra

Věci se daly do pohybu až poté, co nacionalisticky konzervativního a proruského makedonského premiéra Nikolu Gruevského loni v květnu vystřídal umírněný sociální demokrat Zoran Zaev. Ten se snaží najít řešení dlouholetého sporu, které by bylo pro Řecko i Makedonii přijatelné, a chce změnit i pasáže v ústavě, jež by mohly naznačovat územní nároky vůči Řecku. Makedonie dobré vztahy s Řeckem potřebuje nejen kvůli otevření zamčených dveří do EU a NATO, ale i proto, že velká část jejího zahraničního obchodu jde přes přístav v řecké Soluni.

Zaevova pozice je ale po vleklé politické krizi křehká. Předčasné volby v prosinci 2016 totiž vyhráli těsně Gruevského konzervativci VMRO-DPMNE, jejichž bývalým členem je i prezident Ďorge Ivanov. Skončili ale v opozici, protože nedokázali získat do koalice žádného partnera mezi stranami zastupujícími albánskou menšinu. Naproti tomu Zaev se třemi těmito stranami koalici dojednal.

Nyní by se mohlo zdát, že řešení názvu Makedonie je na dosah ruky. Zaev vyjádřil ochotu ke kompromisu a k ústupkům je připravena i řecká vláda Alexise Tsiprase. Cílem je vyřešit spor o název do červencového summitu NATO, aby se uvolnila cesta pro vstup bývalé jugoslávské republiky do Severoatlantické aliance.

Atény dospěly k názoru, že sousední stát už asi nepůjde jen tak mírnix-týrnix přejmenovat. Makedonie tedy bude muset zůstat součástí názvu, ale vylepší se o přívlastek "Nová", "Severní", "Vardarská" (podle místní řeky) nebo "Horní". Mezi návrhy je i název Slavomakedonie nebo Republika Makedonie - Skopje.

Nová? Severní? Vardarská? Horní? Slovanská? Skoro tři čtvrtiny Řeků jsou proti

Tsiprasovi by takové řešení nevadilo, nicméně jeho vláda stojí a padá s hlasy pravicově populistického koaličního partnera Nezávislí Řekové (ANEL). A ti jsou neústupní a odmítají, aby se slovo Makedonie v jakékoliv formě v názvu sousedního státu vyskytovalo. Je samozřejmě velmi pravděpodobné, že by se Tsiprasově straně Syriza podařilo s pomocí opozičních hlasů protlačit kompromisní řešení parlamentem, znamenalo by to ale s největší pravděpodobností pád vlády. A pokud by se o názvu konalo referendum, řecká veřejnost by návrh promptně smetla se stolu.

Sedm z deseti Řeků je totiž proti tomu, aby kompromisní název státu obsahoval slovo "Makedonie", přičemž vláda ve Skopje na tom naopak trvá. V případě hnutí Syriza je proti sice "jen" 54 procent jeho voličů, u opoziční konzervativní Nové demokracie nebo u ANEL už to jsou skoro tři čtvrtiny. A podceňovat samozřejmě nelze ani extrémně vlivnou pravoslavnou církev poté, co se proti možnému kompromisu ostře postavil aténský arcibiskup Hierónymos.

Proti kompromisnímu řešení protestovaly v neděli v centru Atén stovky tisíc Řeků. Mezi řečníky byl i světově uznávaný skladatel Mikis Theodorakis, symbol odporu proti vojenské juntě z let 1967 až 1974. A pokud ho náhodou někdo nezná, tak je to tak trochu něco jako řecký Hapka, Svoboda, Ježek a Šlitr dohromady. Hitmaker, jehož písně doslova zlidověly. Asi těžko se podaří najít výběr typicky řeckých písní, kde by alespoň jedna nebyla od něj. O filmové hudbě nemluvě, přičemž ta nejznámější a (v dobrém slova smyslu) nejprofláknutější je samozřejmě ze snímku Řek Zorba.

Z kolečkového křesla přečetl Theodorakis davu plamennou řeč proti "levicovým fašistům", jak říká vládnoucí Syrize a anarchistům, kteří mu den předtím posprejovali dům červenou barvou a výhrůžkami. "Pokud ustoupíme, dopustíme, aby dveřmi otevřenými dokořán vešla tragická historická lež a usídlila se tu natrvalo," řekl 92letý umělec, podle něhož hospodářská krize nevypudila z paměti lidí řeckou historii. Vyzval také k tomu, aby se v Řecku konalo k otázce názvu sousední země referendum.

V Řecku se demonstrovalo už podruhé během dvou týdnů. Proti zvyšování daní, krácení penzí a privatizaci přitom jde do ulic sotva pár tisíc lidí, tady to byly statisíce.

Jde hlavně o emoce a národní hrdost

Co vlastně těm Řekům na Makedonii tolik vadí? Oficiální verze je, že název implikuje územní nároky sousedního státu vůči Řecku. Ale jen málokdo může přece věřit tomu, že by dvoumilionová, ekonomicky slabá a z vojenského hlediska bezvýznamná země mohla představovat nějaké nebezpečí.

Skutečný problém je někde jinde. Řekové nahlížejí na Makedonii jako na stát, který vznikl jen tak z ničeho a je domovem Slovanů a Albánců, jejichž předkové se v oblasti usadili až stovky let po Makedonském království. A jako takoví nemají podle Řeků sebemenší právo na to, aby na sebe strhli dědictví Alexandra Velikého. Pro ně je to největší Řek všech dob, jak v roce 2009 potvrdili ve známé soutěži, kde porazil i osobnosti typu Sokrata, Platóna nebo Aristotela.

K tomu přistupuje fakt, že spor s Makedonií se pro spoustu Řeků stává jakýmsi symbolem nahromaděné frustrace, bolesti a pocitu ponížení, které velká část obyvatelstva pociťuje po dekádě hospodářské krize a úsporných programů. Řecká historie a sláva starých časů jsou pro mnohé z nich tím posledním, na co ještě mohou být hrdí. Nacionální témata jsou navíc už tradičně to nejjednodušší, na čem se může dav shodnout.

Na příkladu Makedonie se ukazuje, jak se mohou vymstít chyby minulosti. Řecké partaje v posledních desetiletích prošvihly možnost vysvětlit voličům, že řecká Makedonie je a samozřejmě zůstane řecká. Ale že zkrátka není jediná.

Když se dva perou, Kreml se směje

Boj o název je pro spoustu Řeků velmi emocionální téma. Mimo Balkán to jen málokdo chápe a působí to spíš komicky, anebo přinejlepším jako anachronismus. Odborníci na bezpečnostní politiku to ale rozhodně nepodceňují. Vyřešení tahanice by bylo důležitou etapou na cestě k normalizaci jihu Evropy po jugoslávských válkách a k odhození alespoň části břemene minulosti. Jde totiž o stabilitu Balkánu a především o rivalitu mezi Ruskem a Severoatlantickou aliancí.

Z celého sporu totiž může mít radost právě Kreml, který chce za každou cenu zabránit vstupu Makedonie do NATO. Moskva v této otázce jako obvykle cynicky obrací kabát. Až dosud držela palce makedonským nacionalistům, teď najednou ministr zahraničí Sergej Lavrov radí Řekům, aby za žádnou cenu neustupovali.

Nejde jen o NATO, ale i o EU. Ze šestice balkánských zemí jsou na cestě do unie nejdál Srbsko a Černá Hora, Makedonie a Albánie mají postavení kandidátské země. S Bosnou a Hercegovinou a Kosovem, které část členů EU neuznává, může unie jednat jen o podpoře konkrétních reformních programů.

Dokud se jedná, je naděje

Pozitivní je zatím přinejmenším to, že spolu obě strany mluví. Problém je, že manévrovací prostor makedonské vlády není příliš velký. Demokratické změny v Makedonii by navíc byly ohroženy, kdyby teď Atény ustoupily tlaku ulice a znovu zaujaly svůj neoblomný postoj.

Tsiprase tlačí čas, protože už 140 zemí uznalo severního souseda Řecka pod názvem Republika Makedonie – mimo jiné i USA, Rusko a Čína. Pokud se tedy Atény a Skopje nedohodnou, nenávratně se tento název prosadí.

V Řecku proti sobě stojí politické a hospodářské elity, které nabádají k realismu a chtějí najít s Makedonií společné řešení, a veřejnost, která říká jasné ne. Mnozí pozorovatelé se navíc obávají, že zlost davu uvolní nekontrolovatelnou moc a mohla by posílit pravicové extremisty. Však už nacionalisté pohrozili ministru zahraničí Nikosi Kotziasovi zabitím.

Tsipras by rád problém vyřešil hned z několika důvodů. Urovnal by tím dlouholetý spor, prezentoval se jako významný státník a zároveň by Řecku vrátil postavení významné balkánské mocnosti. Získal by si tím přízeň nejen Evropské unie, ale i USA, které by rády přijaly Makedonii do NATO, aby utlumily v oblasti ruský vliv.

Může si ale řecký premiér dovolit jít proti většině obyvatelstva? Vláda sice vliv protestů na svou zahraniční politiku bagatelizuje, ale masový rozměr demonstrací prostě ignorovat nelze. A už obzvlášť jej nemůže přehlížet Tsipras, který ví, jakou moc má ulice. Však jej také protesty proti establishmentu kdysi vynesly tam, kde je nyní. Ministerský předseda je v nelehké pozici a uvidíme, jestli si se situací dokáže poradit po vzoru velkých Řeků.