Penzijní past je dobře známá a popsaná, a netýká se jen Česka. Penze je finanční pomoc lidem, kteří zestárnou a nejsou již schopní naplno pracovat a vydělávat; ne každý je schopen či ochoten si našetřit, povinné zapojení do penzijního systému je důležitým prvkem sociální sounáležitosti – lidé, kteří zestárnou, a nemají úspory či to štěstí, aby se o ně plně postarali rodiče a vnoučata, neupadají na dno sociální bídy a pokračují ve svém životě důstojným, i když samozřejmě mírně skromnějším životem než při plném výdělku.

Průběžně financovaný důchodový systém je chytrou fintou, jak financování penzí zařídit, aniž by to příliš bolelo. Populační pyramida („strom života“), která se po celé dvacáté století, s výjimkou jeho konce, nějak zásadně nezměnila, to umožňuje: růst populace, růst ekonomiky a poměrně krátká doba dožití u penzistů znamená, že široké „hlavní větvoví“ stromu živí poměrně malou špičku.

Toto se však mění: strom života už nepřipomíná strom, ale divně hrbolatý válec, a protože v tomto směru se dá poměrně slušně předvídat, tak víme, že za pár desítek let už to bude úplné zvěrstvo. Všechny faktory, které jej mění k nepoznání, vystupují proti životaschopnosti průběžného financování důchodů a v souhrnu vytvářejí jakousi „dokonalou bouři“, kterou známe z amerických akčňáků – několik faktorů, z nichž každý je sám o sobě zlý, se protnou v čase a místě a vytvoří apokalyptickou situaci, ze kterou zdárně vyřeší jen mimořádně neohrožený hrdina. Tyto faktory v penzijní oblasti jsou:

1) Prodlužuje se doba strávená v důchodu. Dnes tvoří (průměr OECD) 18,5 roků u mužů a 23,3 let u žen; před necelými sto lety to bylo (prameny se mírně různí) okolo pěti let (!). Je to dáno samozřejmě prodlužováním věku, a odhady uvádějí, že toto bude i nadále pokračovat, cca o sedm let v příštích padesáti letech.

2) Oslabuje se porodnost. V Evropě, která nás zajímá nejvíc, dochází poprvé v dějinách k silnému a setrvalému (nikoli jednorázovému) poklesu počtů původní populace, je velmi daleko i k prosté reprodukci. Jak to bude v dalších desetiletích, nikdo neví, zde se prognózy dělají špatně, nicméně i kdyby se situace, jaká je dnes, neměnila (a těžko si představit, že se evropské matky náhle rozrodí, s prominutím, jak zaječice), víme, že problém tu je.

3) Státy jsou zadlužené a zadlužují se stále více: důsledkem pak je, že nebudou schopné výpadek penzijního systému (tj. příliš málo příjmů na příliš mnoho důchodců) pokrýt „z jiných zdrojů“, nebudou na to mít.

4) Náklady na „holé živobytí“ stoupají rychleji než penze. Důchodce nečeká, že si bude vyskakovat, ale penze by mu měla vyjít na to, aby měl kde bydlet, aby nemrzl a měl co jíst. Ani to nebude lehké.

5) Nejistota ohledně budoucího vývoje ekonomik – nechci hovořit o „krizi“, spíše nás čeká období nejistot a „nijakých“ růstů, jednou o procento, jednou o dvě, jednou o nulu – samozřejmě zhoršuje výběr peněz státu, a to i včetně těch peněz, ze kterých se financuje pojištění. Vysoká nezaměstnanost – té se také asi nevyhneme – je dalším výdajem státu a dalším umenšením příjmů, ze kterých se financují penze, neboť z nezaměstnaných si nic nevezmete.

Abychom byli féroví, je dobré také zmínit, že ne vše je špatné. Především se západní civilizace dostaly do vysoké míry prosperity a obecného bohatství, takže pokud by to bylo nutné, vždy bude z čeho platit důstojný život penzistům – ovšem za cenu uskrovnění jejich (tedy je nutné zapomenout na život osamělé vdovy v osmdesátimetrovém bytě v centru Prahy) i našeho.

Budu vás ještě chvilku otravovat čísly – mně připadají velmi ilustrativní a důležitá, kdo je nemá rád, může odstavec překročit.

Vývoj české populace pro příštích padesát let je prognózován následovně: počet obyvatel ve věku 15-64 let klesne ze sedmi miliónů na šest; ani zde samozřejmě nejsou všichni produktivní. Dětská populace mírně klesne, nyní je okolo miliónu a půl a má taková i zůstat; pro srovnání, v šedesáti letech bylo dětí (0-15 let) asi 2,3 miliónu. Ovšem, nyní k penzistům (65+): milión v roce 1960, milión a půl nyní, tři celé dva miliónu v roce 2060.

Existuje demografická hodnota zvaná „míra závislosti“, určující počet penzistů na počet lidí v tzv. produktivním věku: dnes je to 1:5, v roce 2060 to má být méně než 1:2. To je zřejmě nejvýmluvnější vyjádření průšvihu, do kterého se řítíme.

A nyní, co s tím.

Nedělat nic

Rada, kterou – pokud dobře čtu nejasné stranické teze – prezentují hlavně levicové strany. (Samozřejmě neříkají doslovně „nedělat nic“, ale žádné významné změny nenavrhují, takže tak.) Jenomže nedělat nic nejde, protože nůžky se rozevírají samy od sebe, takže ono „nicnedělání“ by vedlo k následujícímu:

- Ke zvýšení penzijních odvodů (tj. „daní“, ať nazýváme věc pravým jménem). Už dnes je to dosti nepříjemných 28%, z nichž 21,5 % platí zaměstnavatel, 6,5 % zaměstnanec. Pokud by platily výše uvedené prognózy, pak by toto činilo za padesát let zcela neskutečných 56 % (!!). To by znamenalo drtivý dopad na cenu práce a vlastně i na nákladové zatížení celé ekonomiky – pravděpodobně by ji to znefunkčnilo

- Ke snižování valorizace důchodů vzhledem k inflaci, tedy ke snižování koupěschopnosti penzisty. Jenomže pokud by se problém řešil pouze touto cestou, znamenalo by to během let snížení penzí na třetinu (!) dnešních hodnot, a tedy opět na částku, ze kterou není možné důstojně vyžít (v dnešních cenách by to činilo asi 3500 Kč).

Samozřejmě by se mohly oba kroky kombinovat, ale i tak by byl jejich dopad zničující.

Ano, je zde ještě třetí varianta: neměnit ani výši odvodů a důchody valorizovat, a financovat to z rozpočtu, či spíše z jeho deficitu – tedy půjčovat si na to. Dle prognóz by ale toto financování samo o sobě tvořilo cca čtyřprocentní roční (!) deficit státního rozpočtu. Nedělejme si iluze, že by nám na to někdo dlouhodobě půjčoval.

Zvýšení odchodu do důchodu

Je to prezentováno jako jedno ze zaručených a nutných řešení – nicméně si tím nejsem tak jist. Existují opět jedny „protivné“ statistiky zemí OECD, které udávají, jaký je rozdíl (již dnes!) mezi zákonným a skutečným odchodem do důchodu. Ve většině evropských zemí chodí lidé do důchodu dříve, než jim přikazuje zákon. Připravují se tak samozřejmě o kousek penze, ale je to realita: již neseženou práci, v drsné soutěži o místa prohrávají s lidmi v plném věku. Rozdíly jsou zatím v jednotkách let.

Česko má jeden z evropsky nejnižších věků odchodu do penze - 60,5 let v průměru, proti tomu některé severské země nad 64 let, průměr EU je 61,5 roku. To ovšem nestačí – hovoří se o tom, že se věk odchodu do penze bude průběžně prodlužovat a hranice 70 let (u mužů) je na dohled.

Ale, prosím: jsou šedesátiletý muž či žena regulérně zaměstnatelní? Možná tak v únikových džobech, jako jsou různí vrátní a noční strážci, ale tuto „armádu“, která byla za socialismu docela početná, už dávno nahradila elektronika. Člověk v šedesáti letech má sice zkušenosti, ale ty bohužel v dnešních dnech nejsou tak využitelné jako dříve, neboť dnes se cení zhlavně schopnost rychle se učit a rychle reagovat. Zkušenosti seniorů jsou využitelné jen v několika málo oblastech, například v pedagogice, vědě či lékařství, ale to hovoříme o pár procentech takto kvalifikovaných. Senioři jsou věrní a vděční za zaměstnání – jenomže ani toto se dnes nepěstuje, doby celoživotních úvazků a rodinných firem jsou také v podstatě za námi, korporace potřebují, jak říkají sami jejich šéfové, měnit lidi „flexibilne dle potřeb“. (Jako ponožky, říkají pak připití na rautech, kde není novinář nablízku).

A chtě nechtě senior už nemá výkonnost a vytrvalost čtyřicátníka: čest výjimkám, v průměru o tom ale nemůže být diskuse.

Druhý pilíř, obávám se, řešením není

Idea, kdy si člověk sám spoří na svůj důchod, rozhodně nezní špatně. Vychovává k zodpovědnosti, ke ctnosti spořivosti, k myšlení na zadní kolečka, na dobu, kdy už nebudu vydělávat a měl bych tedy vyžít z vlastních úspor.

Ale má nepříjemná úskalí.

Úspory se zdají jako dobrá věc ve stabilních dobách, kdy neprobíhají velké zvraty. V situacích, kdy ke zvratům dojde – a může někdo něco takového v příštích pár desítkách let vyloučit? – může dojít a dochází k jejich znehodnocení, až naprostému. Ekonomové dokázali, že v dlouhodobé perspektivě (např. ve staletích!) spořit znamená ztrácet; vezměte si zemi po zemi, v každé dochází párkrát za století k události, která peněžní úspory znehodnotí. Typicky je to samozřejmě inflace, v extrémním případě hyperinflace, ve které jakékoli čistě peněžní prostředky padají na nulu. Inflace není věcí dávné minulosti (např. Výmarská republika) nebo exotických zemí (Zimbabwe před pětadvaceti lety). Velká Británie, často vzor uměřenosti a finanční stability, měla v osmdesátých letech inflaci 18 % ročně (!), hyperinflace byla také v Jugoslávii v době rozpadu, v roce 1992 činila 19 810 % (!!).

Chcete-li spořit na důchod, je to rozhodnutí na třicet let dopředu, které se nedá rozumě vzít zpátky. Hrozí vysoká inflace v evropských zemích v příštích letech? Hrozí. Jednak zde máme euro, které drží pohromadě silou vůle a pravděpodobnost rozpadu eurozóny, aspoň částečná, je tak padesát na padesát. Jednak jsou zde dluhy států eurozóny, které se řeší tisknutím peněz – to je brána inflaci otevřená. (Ostatně německý ministr financí Schauble před hrozící hyperinflací varoval před několika měsíci).

Druhou obavou z druhého pilíře je samozřejmě finanční stabilita institucí, kterým své peníze svěříte – pokud je ovšem nehodláte štosovat pod gaučem. Řekněme si na rovinu: naprostá většina evropských bank je v krachu: za peníze (vklady) svých klientů kupují s osminásobnou pákou tzv. cenné papíry, ze kterých se ale i při malých problémech evropských ekonomik snadno stanou papíry bezcenné. Nejde tedy o to, že by penzijní fondy někdo cíleně vykradl, vytuneloval (i to se ovšem může stát), ale že „spadnou“ jejich finanční matky a stáhnou je s sebou.

Vidíme sami, v čem je tedy problém: spoření má být něco jako „jistota na stáří“. Jenomže je vlastně tou největší nejistotou, je to sázka do loterie: vyjde, nevyjde? Když vyjde, budu se mít dobře, když nevyjde, půjdu v sedmdesáti pod most?

A ještě jedna nevýhoda druhého pilíře, ostatně viditelná už nyní. Přesunem části peněz z penzijní daně do spoření se vlastně snižují aktuálně vybrané prostředky státu, a on se tak dostává do mínusu – v nejnevhodnější době. Z budoucích problémů se tak stávají problémy současné a státy, které jsou v současných finančních potížích jsou v pokušení si na tyto peníze „sáhnout“, tedy tyto penzijní fondy částečně znárodnit, peníze převést do systému průběžného: vlastně lidem sebrat to, co si sami naspořili, a dá to dnešním důchodcům.

Diskusi o druhém pilíři pak doplním závěrenčou větou z analýzy ministerstva práce a sociálních věcí, která je nade vše výmluvná:

"Navíc pro analýzu některých změn, zejména pak zavedení druhého (pilíře), neexistují v současnosti relevantní datové zdroje, které by umožňovali predikovat všechny dopady z nich vyplývající."

Přeloženo z politického newspeaku do hovorové češtiny: víme prd.

Co platí o druhém pilíři, se v bleděmodrém dá říci i o pilíři třetím, který reprezentuje různá individuální spoření a připojištění, tedý nikoli přesunem z penzijní daně, ale z extra peněz, kterými se občan jistí – s výjimkou toho, že tyto peníze může stát „sebrat“, znárodnit, platí vše výše uvedené.

Nechci tím samozřejmě říkat, že druhý a třetí pilíř – tedy přímé spoření, dobrovolné či povinné, státem organizované či individuální – je k ničemu. Ale je to jen a pouze diverzifikace rizika, žádná záchrana, žádná spása. Pouze znamená, že člověk své nepříliš velké zdroje rozdělí do dvou-tří košíčků, aby v případě, kdy selže jedna metoda zabezpečení na stáří, něco přinesly další dvě. Každý ze tří pilířů je riskantní, žádný nic negarantuje.
 
Možnosti vyčerpány, Superman nepřichází

Předchozí stať měla za úkol popsat, že stojíme před opravdu gigantickým problémem, který je skutečný a je dán nezvratnými vnějšími, zejména demografickými parametry. Že děsivá prognóza není žádnou divokou extrapolací minulého vývoje do budoucna, žádnou fabulační hokejkou, ale že jednoznačně vyplývá z dnešního stavu, z řeality. Ano, hovoříme zde o době za třicet-čtyřicet let, což vypadá poněkud nedůvěryhodně, ale toto opravdu není předpověď počasí. Ano, situace se dá ještě pár let různě flikovat – metoda nicnedělání kombinovaná s nedomrlými, bezzubými pokusy o řešení, ale problém se tím nevyřeší.

Popsali jsme si známá a prezentovaná řešení penzijní pasti. Nicnedělání vede do záhuby, tři pilíře nic nepodepřou, a čtvrtý, pátý a šestý pilíř nikdo nevynalezl. Superman, který vyřeší beznadějnou situaci, ale nepřichází.

Uchopení tohoto problému u nás je ale tristní. Začnete-li googlovat, objeví se pouze stovky odkazů na články v médiích či na prohlášení hlavních politických stran, které na sebe útočí, které nehledají řešení a už vůbec se nezabývají vzdálenější budoucností, které používají problém samotný (!) jako zbraň na politické odpůrce.  Než se člověk dokutá rozsahu a hloubky problému, tak se něco nagoogluje. Nutno ale říci, že za tento zoufalý stav mohou u nás „všichni mocní“, neznám jedinou politickou sílu, která by se jím zabývala řádně, poctivě a s tím, že především je nutné najít shodu na dlouhou dobu dopředu, nikoli, jak je tomu právě nyní, že když se k vládě dostane modrý, zruší to co zavedl oranžový, a naopak.

A ještě jedna poznámka, která se týká Česka versus vyspělé Evropy. Penzijní pastí trpí samozřejmě celá Evropa (i další země, ale dejme je nyní stranou), nicméně západoevropské státy mají přece jen určitou výhodu v celkovém vyšším produkovaném bohatství a tím pádem i ve vyšších penzích. Běžná výše penze v západoevropských zemích je okolo 1100 EUR měsíčně – u nás je 396 EUR. Znamená to, že pokud bude nutné šetřit a snižovat (nevyhneme se tomu), má dánský penzista ještě podstatně větší prostor kam klesat než ten český, i s vědomím vyšších životních nákladů v Dánsku oproti Česku.

Jak z té šlamastyky ven?

Jak tomu bývá, na Západě jsou o kousek před námi v rozpoznání vážnosti problému; zajímavá je například studie respektované privátní nadace Pew, která říká, že už v roce 2010 byl penzijní systém v Americe podfinancovaný o bilion dolarů (!), a dokladuje, jak prudce toto podfinancování narůstá.

Od pochopení hloubky problému k řešení je ale dlouhá cesta a je příznačné, že politici napříč Evropou zatím našlapují okolo. Pochopitelně: protože by museli přiznat, že a) je to věc, na kterou v podstatě nemají řešení, b) a že každé opatření, které se bude muset přijmout nebo ke kterému se dospěje samovolně (tj. „dojdou peníze“) bude bolet. Že vyspělý západní svět se bude muset vzdát toho, co jej v podstatě ještě dnes skoro symbolizuje, co je „výdobytkem kapitalismu“: záplav bohatých západoevropských penzistů, kteří lítají po rekreačních střediscích celého světa a dopřávají si tak, jak si jejich děti dopřávat nemohou.

Doba, kdy některý z čelních politiků Evropy bude muset toto přiznat, se ale blíží – začíná to totiž být evidentní. A jsem sám velmi zvědavý, kdo bude natolik odvážný a silný v kramflecích, že toto nahlas vysloví; docela věřím, že to bude někdo z Německa.

Co nás tedy čeká? Nevyhneme se tomu, že penzisté na tom budou hůře než nyní. (To se těžko říká, když si jsem vědom, že spousta českých penzistů už nyní není daleko ode dna). Z toho vyplývá několik věcí. První – a ta lehčí – je, že stát se musí umět o tyto penzisty postarat, rozumně a důstojně. Již nyní jsou seniorská centra prakticky bez volných míst (viz zde); není možné, aby když senior nemá jinou možnost, než jít do péče státu, neměl kde si sednout a lehnout.

Druhý a těžší úkol, je dosáhnout jakési celospolečenské změny, změny paradigmatu či světonázoru, chcete-li. Lidé – mladí i starší – si musí uvědomit, že vlivem demografických změn, které jsou přirozené, za které nikdo nenese vinu, dochází k situaci, kdy stát není schopen péči o penzisty utáhnout, protože na to nemá kde vzít. Že období, kdy to bylo možné, bylo vlastně výjímečnou civilizační etapou, etapou rychlého populačního a současně ekonomického růstu, a že tato etapa pomalu končí. A že je nutné se vrátit k tomu, co lidská civilizace znala po stovky let – že staří lidé jsou součástí rodiny, svých dětí a svých vnoučat, které mají morální povinnost se o ně dle svých sil starat. (Nyní uvedu něco hodně divokého, ale mám pocit, že to bude nevyhnutelné: že to bude časem i povinnost zákonná). Že k tomu ovšem musí přispět i senioři samotní – schopností se uskrovnit a sžít se svými rodinami, i když to mnohdy nebude jednoduché. Myslím, že nás čeká návrat k tomu, čemu jsme s už zvykli vysmívat – „výminkům“, a „vícegeneračním domkům“ a podobně. Jestli to bude stačit, to nikdo neví – jak jsem už uvedl, toto je problém, který možná řešení nemá. Vlastně jen budujeme sítě, které pomohou zbrzdit otřesy.

Zbývá ale ještě jeden (přinejmenším) nepříjemný problém: co s rostoucím počtem těžko zaměstnatelných seniorů? Jen v malinkém Česku jich bude přes dva milióny – lidí, kteří nejenže jsou schopni stále ještě něco dělat, ale také dělat chtějí, jen pro drsný mlýnek na maso soukromých zaměstnavatelů už nejsou dostatečně výkonní, zaměstnatelní.

Myslím, že je zde opět jen jediné řešení – musí existovat významná podpora jednak seniorských, ale především krátkodobých prací. Dnešní situace na trhu práce je totiž zvláštně bizarní: na jedné straně roste nezaměstnanost, na druhé ale roste tlak na stále delší pracovní dobu. Nejde o tu zákonnou – na tu se kašle; zaměstnavatel jednoduše dá svému zaměstnanci najevo, že když se bude v práci vyskytovat pod deset hodin denně, čeká před dveřmi pět dalších uchazečů. A jsou firmy, kde se tato doba ještě výrazně prodlužuje. (Ze strany zaměstnavatelů toto má logiku. Konkurenční soutěž je vyostřená – je to skutečně zápas „kdo z koho“, vítěz-poražený. A elitní, „naspídovaní“ zaměstnanci, téměř zbavení soukromého života, dřoucí do úmoru, pomohou zápas vyhrát. Pro průměrného pracovníka tam moc místo není… o penzistovi, který se po třech hodinách práce unaví, samozřejmě ani nemluvě).

Podpora krátkodobých úvazků je především změnou myšlení, paradigmatu, jak jsem psal už výše; není nutné, aby to stát nějak dramaticky dotoval. Je „jen“ potřeba, aby si zaměstnavatelé zvykli, že tříhodinový nebo dvoudenní úvazek je normální, aby tomu přizpůsobili svůj režim, strukturu, organizaci práce. (Krátké úvazky se ostatně vůbec netýkají jen penzistů a jsou vůbec významným trendem, o kterém se hovoří stále více).

Socialismus nebo návrat k normálu?

Obávám se, že navrhovaná opatření nevyvolají u některých kritických čtenářů mnoho nadšení; označování je za „socialismus“ se zřejmě nevyhnu: v podstatě veškeré navrhované zásahy jsou státní, regulační. Stát opět říká lidem, co mají dělat, opět chce něco dotovat, financovat, někde brát a jinde dávat.

Také bych byl rád, kdyby se problém vyřešil „přirozenou cestou“, jenomže tu cestu nenalézám. A ostatně, přirozená je blízko k přírodní, má to stejný základ: příroda by si s tím vskutku poradila. Tam ti, kteří jsou staří, přebyteční a neužiteční, jednoduše rychle hynou. (Myslím ostatně, že mezi „volný trh“ a „příroda“ z tohoto pohledu lze postavit dokonalé rovnítko).

Civilizovaný člověk se o své staré a „neužitečné“ dokázal v dějinách postarat takřka vždy – někdy lépe, někdy hůře, vždy podle možností, a neuvažoval o tom, jestli je to socialistické. Je to totiž jednoduše normální a také morální. Problém je, že v dnešní společnosti už málokdy víme, co je normální a co je morální; zato však dobře víme, co je socialistické a co je neoliberální. Na penzijní pasti pak uvidíme, jestli zdravý rozum lidstvo úplně neopustil.

Článek vyšel původně na webu http://www.bloc.cz.