Právě ve věci hraběnky Czerninové v průběhu dubna po dvaceti letech rozhodly české soudy . Tentokrát nešlo o obvyklý ping-pong ve stylu vrátit – nevrátit, ale o případ dvou úřednic pražského magistrátu. Ty před dvaceti lety vydaly potvrzení, že hraběnka Josefína Czerninová, která zemřela v roce 1965, měla v době své smrti české občanství.

Toto potvrzení pak její potomci využili k žádosti o vrácení části rodového majetku. Obě úřednice po dvaceti letech soudů odešly s podmínkou. Případ ilustruje to, jakých rovin řešení vracení (či nevracení) šlechtického majetku v Česku dosahuje a také to, jak dlouho se případy často u tuzemských (i evropských) soudů táhnou.

Němci, Maďaři, zrádci? 

Stát v tomto případě namítal, že mu v důsledku rozhodnutí úřednic vznikla škoda tím, že začal vydávat v restituci majetek, který již přes půl století považoval za svůj (a podle toho také stav nemovitostí vypadal).

Případ stále nekončí. Obě někdejší úřednice podaly odvolání a věc opět (už potřetí) poputuje k Městskému soudu v Praze.

Mimochodem – Josefína Czerninová požádala o osvědčení, že byla českou občankou, už v roce 1946. Do její smrti v roce 1965 ale někdejší československé úřady nerozhodly.

Část majetku zejména na jihu a na západě Čech Czernínové dostali zpět. Kupříkladu zámek Velichov, s ním ale kvůli obnoveným sporům o občanství nemohou disponovat. I o už vydaný majetek se nyní stát hodlá dál soudit.

Dlouho trvající spory a opakovaně protichůdné výroky českých soudů znají dobře například i Colloredo-Mansfeldové. Ti se dlouho – a nakonec neúspěšně – soudili nejprve o celý zámek Opočno ve východních Čechách, později alespoň o zámecký mobiliář.

Klíčový argument soudů je v tomto případě (i případech podobných) to, že stát zabavil zámek i s mobiliářem už před únorem 1948, a restituce proto nepřipadá v úvahu.

Především šlo o dekret číslo 3 z 19. května a dekret č. 12 z 21. června 1945 "o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa".

Posuzovat přes sedmdesát let starou historii dnešníma očima je vždy ošidné, faktem ale je, že i v období let 1945 – 1948 tehdejší Československo přistupovalo k někdejšímu šlechtickému majetku kořistnickým způsobem.

Svědčí o tom i některé dokumenty dochované v archivech samotných státních úřadů. HlídacíPes.org takto už dříve popsal a na historických dokumentech doložil komunikaci úřadů po roce 1945.

Dokumenty ukazují, jak byla ministerstva a jednotliví politici rozděleni v názoru, koho by se konfiskace majetku měly týkat. A také, jak vznikaly některé klíčové Benešovy dekrety. Hlavní spor se vedl mezi komunisty ovládaným ministerstvem zemědělství a ministerstvem zahraničí v čele s Janem Masarykem.

Nepomohlo, že Lichtenštejnské knížectví v průběhu druhé světové války nikdy neuznalo vznik protektorátu Čechy a Morava ani mnichovskou dohodu. Po celé trvání války uznávalo československé cestovní pasy a zachovávalo neutralitu. Rozhodlo to, že při sčítání lidu je u jména Lichtenštejnů napsáno, že hovoří německy (dotazník navíc nevyplňovali sami Lichtenštejnové, ale za ně hajný z Velkých Losin).

Spor České republiky s knížecím rodem Lichtenštejnů, respektive s Nadací knížete z Lichtenštejna, která rodový majetek spravuje, má ale i nadále aktuální vývoj.

Nejprve stát zažaloval Lichtenštejny kvůli tomu, že na jejich nadaci přepsal některé pozemky – spor doputoval až k Ústavnímu soudu. A na konci loňského roku Nadace podala žaloby na vrácení toho svého někdejšího majetku, který je v rukou státu (tedy například i zámků Valtice a Lednice). Detailně to HlídacíPes.org popsal například ZDE .

Speciální dekret, speciální zákon 

Podobný argument o zabavení majetku před rokem 1948 podle Benešových dekretů lze najít i vřadě dalších případů.

Vymyká se ale případ hlubocké větve rodiny Schwarzenbergů. Na ni byl v roce 1947 uplatněn speciální zákon nazývaný jako Lex Schwarzenberg. 

"Benešovy dekrety se na majetek Schwarzenbergů nevztahovaly, protože bylo snadné dokázat, že Adolf Schwarzenberg byl loajálním občanem Československa a že byl v opozici k nacistům. Jindřich  Schwarzenberg byl zatčen gestapem a vězněn v koncentračním táboře Buchenwald. Adolf Schwarzenberg byl v emigraci v USA, odkud finančně podporoval československou exilovou vládu v Londýně," říká potomek rodu Adam Pezold.

HlídacíPes.org se případů rodiny Pezoldových, v němž se podařilo i po letech objevit řadu nových skutečností, bude dále věnovat.

Ukázkou nového poválečného bezpráví je třeba i zvláštní dekret, kterým prezident Beneš daroval vilu s pozemky nedaleko pražské Stromovky Sovětskému svazu. Vilu během války užívalo gestapo. Dnes zde má sídlo ruská ambasáda.

I když se tento případ netýká šlechtického rodu, ale bohaté židovské rodiny prvorepublikového bankéře Jiřího Poppera, který vilu v roce 1927 nechal postavit, s výše popsanými kauzami má některé podobné rysy.

Zejména ten, že se potomci pana Poppera o vrácení ukradené vily dlouhé roky marně soudili, ale odškodnění se nedočkali; právě i s argumentem, že o ni rodina přišla před rokem 1948.

Dekret přitom Beneš vydal navzdory faktu, že rodinu bankéře osobně znal z první republiky a věděl, že válku přežila v zahraničí.

I v řadě případů někdejšího šlechtického majetku jde o vršení křivd, ale i obavy z veřejného mínění a o politizaci problému.

Nejčastějším argumentem je, že zpochybňování takzvaných Benešových dekretů povede k novým a novým nárokům zejména pak vyhnaných sudetských Němců. S touto kartou se v tuzemské politice hraje často a opakovaně, dle potřeby. Ať už jde o Václava Klause a jeho "mobilisaci" v roce 1998 nebo o prezidentskou kampaň Miloše Zemana v roce 2013.

Se sudetskými Němci (a často ani německou národností, kterou jim po válce mnozí přisuzovali zejména na základě sčítání lidu z roku 1930) přitom tuzemská šlechta neměla společného prakticky nic.

Cesta hraběnky Sternberkové 

Prohlášení české a moravské šlechty na podporu Československa podepsalo v září 1939 85 zástupců 33 šlechtických rodů.

"Vycházejíce z přesvědčení o jednotě našeho národa ve všech složkách a zejména o tom, že potomci někdejších spolutvůrců a nositelů české státnosti ještě mohou svému národu a své vlasti za všech poměrů platně posloužiti, chceme se vždy a za všech okolností hlásiti k českému národu," zakončili své prohlášení.

Nehrálo roli, že Masarykovo Československo už po roce 1918 provedlo pozemkovou reformu, kdy šlechta přišla o rozsáhlé majetky a pozemky, a zrušeno bylo i používání šlechtických titulů.

Během okupace přišly za vlastenectví tresty a uvalení nucené německé správy na jejich majetky. České šlechtické rody se za války chovaly ve své většině odvážně, jejich členové byli perzekvováni, podobně i po roce 1948.

Část z nich po komunistickém puči emigrovala a v cizině se musela tvrdě protloukat, jak důkladně popsala například hraběnka Cecílie Sternberková ve své knize Cesta.

Mimochodem, její dcera Diana nakonec získala v roce 1992 zpět zámek Častolovice a ze zdevastovaného stavu jej znovu uvedla do podoby hodné někdejšího rodového sídla.

Z potomků šlechtických rodů, kteří své majetky dostali zpět, jsou obvykle vážení občané. Za všechny jmenujme Františka Kinského – starostu města Kostelec nad Orlicí, senátora Tomáše Czernina – majitele zámku Dymokury, nebo Karla Schwarzenberga – poslance, bývalého kancléře Václava Havla a bývalého ministra zahraničí.

Jsou pochopitelně i další. Jejich majetky, statky, zámky a hrady jsou ve své většině krásně opravené, často otevřené veřejnosti.

Pocit významné části veřejnosti, že Benešovy dekrety jsou zcela nedotknutelné a že kdo podle nich přišel po roce 1945 o majetek, je nezpochybnitelný padouch, je však v podstatě neměnný bez ohledu na to, kolik desítek let od konce války uplynulo a uplyne.

Robert Břešťan pro Ústav nezávislé žurnalistiky