Raflézie Arnoldova (Rafflesia arnoldii), rostlina s největším květem na Zemi, nevoní. Zato pronikavě a pro člověka nesnesitelně zapáchá jako hnijící maso.

Letos v únoru nalezli v Indonésii největší exemplář této nádherné rostliny. Měl průměr 111 centimetrů a vážil 12 kilogramů.

Gigantická raflézie je zkrátka výjimkou z rčení "ženu květinou neuhodíš".

Krásná příživnice

Podivná rostlina roste pouze v deštných lesích ostrovů jihovýchodní Asie – Sumatry a Bornea, kde panuje téměř stoprocentní vlhkost a kde jsou stálé teploty přes 25 stupňů Celsia.

Objevil ji při expedici v roce 1818 na Sumatře botanik Joseph Arnold, podle něhož dostala druhové jméno arnoldii. Rodové jméno Rafflesia jí pak Arnold dal na počest anglického státníka Stamforda Rafflese, zakladatele Singapuru.

Raflézie má elegantní souměrné tvary a vznešený název, avšak je to parazit. Nepotřebuje kořeny, listy ani stonek. Roste přímo z liánovitých rostlin.

Semeno se uchytí v poraněném místu hostitelské liány, pukne a její výhonky proniknou do těla rostliny, ze které čerpají vodu i živiny. Nejdříve z liány vyraší rezavohnědé poupě, které doroste do velikosti hlávky zelí. Nakonec se pupen rozvine do květu.

Vzácná jak šafrán

Zápach, který raflézie vydává z pachových žláz ve svém středu, přitom není samoúčelný. Láká jím masožravé mouchy a brouky, kteří hledají mršinu, aby do ní nakladli vajíčka. Nežere je, není masožravá jako Adéla, zato je využívá k opylení.

Moucha či brouk vniknou do samičího květu, kde se na ně nalepí pyl. Když hmyz zjistí, že v květině mršina není, hledá dál a narazí na samčí raflézii. Poté, co do ní vletí nebo vleze, nevědomky setře pyl o bliznu.

Tato komplikovaná metoda opylování je příčinou, proč je rostlina vzácná. Samčí a samičí raflézie musí být blízko sebe, kvést ve stejnou dobu a musí je navštívit hmyz ve správném pořadí.

Kromě toho raflézií ubývá i proto, že mizí jejích přirozené prostředí – deštné lesy prorostlé liánami.