Nebudu si hrát na hrdinku, bála jsem se, říká k Paříži europoslankyně Dita Charanzová

ROZHOVOR - Magazín autor: Petra Hátlová

Žije mezi Štrasburkem, Bruselem a Prahou, ale hrdě se hlásí, že je Češka. Působí ve vysoké politice, přitom je matkou dvou dětí. Jak Dita Charanzová vnímá dění posledních týdnů? A co očekává od čelních evropských představitelů?

Europoslankyně Dita Charanzová

Europoslankyně Dita Charanzová , zdroj: Archiv

Pojďme to vzít od základu. Jste matkou ve Francii a českou političkou v Bruselu, dá se to skloubit?

Musí to jít a jde to, i když leckdy s vypětím všech sil nejen mých, ale i mého muže. Ráda využiju téhle příležitosti, abych ho pochválila – je opravdu skvělý, bez něj bych roli matky a europoslankyně kloubila jen ztěžka.

Co taky vychází pracujícím matkám ve Francii vstříc, je místní systém péče o dítě. Francouzsky zůstávají s dětmi doma na mateřské jen tři měsíce. Neříkám, že tohle je ideální model, ale české maminky by určitě ocenily škálu možností, jak si zajistit hlídání – od státních jeslí až po nejrůznější modely péče v domácnosti, v různých miniskupinkách, apod.  

Stíháte se zároveň orientovat v českém politickém dění?

Určitě. Bez toho bych nemohla v Evropském parlamentu vůbec fungovat. Musím umět vysvětlit naše stanoviska, obhájit české pozice. To by bez celkem podrobné orientace v české politice šlo jen chvíli, rychle bych narazila.  

Kdo z českých politiků je vám názorově nejbližší?

V českých politických vodách se tací najdou, i když jich třeba není tolik, kolik bychom si přáli. Konkrétní jméno vám neřeknu, ale obecně  - vážím si těch, kteří ještě před tím, než se vrhli do politiky, v životě něco dokázali – ať už v nevládních sférách, v medicíně nebo třeba v byznysu.

Pojďme se trochu vrátit v minulosti. Dlouho žijete ve Francii, uměla byste srovnat tamní atmosféru před útoky a po útocích?

Reakce na teroristické útoky je ve Francii takřka hmatatelná. Na každém kroku vnímáte, že ta země je skutečně ve válce. Ve válce s terorem. Ozbrojení vojáci hlídkují u stánků na vánočním trhu, při vstupu do obchodu vám kontrolují tašky, policejní zátarasy vás zbrzdí na dálnici…

Lidé ale drží neuvěřitelně při sobě a utvrzují se v tom, že musí žít jako předtím, že nenechají teroristy vyhrát. Francouzská mentalita je v tomto úžasná. Známí a kamarádi, se kterými jsem v kontaktu, jsou vesměs optimističtí, snaží se koukat dopředu.

Velká bezpečnostní opatření a zatýkání proběhla následně i v Belgii. Jak se tam změnil život?

Obavy jsou tady stále znát. Už vzhledem ke koncentraci evropských institucí a množství lidí, kteří jsou v nich zaměstnáni. Mnozí mají strach o bezpečnost nejen vlastní, ale i svých dětí. Některé školy jsou více hlídány, tíživost situace tak bohužel dopadá i na děti.

Stejně jako jinde i v bruselských ulicích potkáváme ozbrojené vojáky, zpřísnily se už tak dost přísné kontroly pro vstup do parlamentu, zrušeny byly v době nejvyššího stupně ohrožení třeba fotbalové zápasy, lidé si odpustili návštěvu kina či restaurace…

Ale už i tady se život pomalu vrací do starých kolejí, i když se obávám, že stejně jako ve Francii, ani tady už nebude úplně stejný jako před událostmi v Paříži. 

Bála jste se bezprostředně po teroristických útocích? Přeci jen Francie i Belgie jsou v tomto směru velmi exponované země.

Nebudu si hrát na hrdinku – ano, bála jsem se. Pamatuji si, jak jsme byli pár dní po útocích se známými na kafi, a ve vedlejším domě někdo začal vrtat do zdi. Ten neznámý zvuk, který bychom jinak sotva zaznamenali, nás všechny zvedl ze židle. Nosíme to prostě v hlavě, jsme všichni ostražitější.

Jsme uprostřed adventního času, i ten teroristické útoky bohužel nepřímo zasáhly. Co si myslíte o bezpečnostních opatřeních, která byla přijata v souvislosti například s rozsvícením vánočního stromečku na pražském Staroměstském náměstí. Někdo je přirovnává k frašce, další říkají, že jsou zbytečná a přehnaná, jiní naopak říkají, že takových opatření není nikdy dost. Jak je vnímáte vy?

K tomu snad jen velmi stručně: Neměli bychom podléhat panice a politici by ji neměli podněcovat mezi lidmi. Ve Štrasburku se vánoční stromeček rozsvítil jako každý rok.

Co si vůbec myslíte o bezpečnostních opatřeních v Evropě? Jsou dostatečná?

Dokud budou kdekoli na světě teroristé, nikdy nebudeme moci říct, že jsme před nimi stoprocentně chráněni. Určitě jsou ale rezervy, kde bychom mohli přidat - rozhodně užší spolupráci tajných služeb jednotlivých zemí, sdílení informací o osobách, které se vrací z bojů v Sýrii a Iráku do svých evropských domovů (jakýsi seznam džihádistů), podpořila bych vznik Evropské tajné služby, jakési obdoby CIA.

Terorismus neuvažuje v intencích hranic, tak nemůžeme ani my. Za naprosto legitimní považuji sdílení údajů o cestujících v letecké dopravě, musíme vědět, odkud do schengenského prostoru lidé přicházejí, kam cestují, proč se k nám vrací.

Co ještě byste ještě čekala od politiků?

Větší rozhodnost a razanci v zavádění všech těch opatření, která mohou fungovat. Poprvé byly na stole po lednových útocích v Charlie Hebdo. Je smutné, že se k nim vracíme až nyní, po dalších otřesných událostech v Paříži.

Útoky není zdaleka zasažená jen Francie. Mnohdy jsou vyslovovány úvahy o třetí světové válce. Co si o tom jako politička myslíte? Jsme na prahu či dokonce uprostřed třetí světové války?

Situace ve světě je v současné době opravdu velmi napjatá a s teroristy jsme skutečně ve válce. Třetí světovou bych to ale nenazvala. Je to jiný druh války – říká se jí asymetrická, protože proti sobě nestojí státy, tak jako to bylo kdysi.

Evropa se bude muset smířit s tím, že s poměry mění a že nám třeba i v nejbližších pár desítkách let bezpečnostní opatření ukrojí z části soukromí a možná i kousek svobody, že posílí bezpečnostní složky. Za sebe a své děti musím říct, že je to daň, kterou velmi ráda zaplatím.

Jak moc je bezpečnost Evropy probírána na neoficiální úrovni Evropského parlamentu? Jsou nějaké rozhořčené zákulisní debaty?

Vzhledem k situaci ani příliš rozporů necítím, naopak mi přijde, že jsme si všichni vědomi toho, že je nutné posílit bezpečnost a ochranu před terorismem.

Z pohledu samotné instituce – pod jednou střechou nás jsou tu víc než dva tisíce… I zaměstnanci tedy nová bezpečnostní opatření přijímají s naprostou samozřejmostí, neslyšela jsem, že by proti nim někdo protestoval. Naopak někteří mají dojem, že bychom měli být chráněni ještě více.

Ještě se trochu dotkneme českých poměrů. Myslíte, že Česko je stále zemí s relativním bezpečím?

Všechno je relativní – takže ve srovnání třeba s Francií? Určitě ano.

Ač migrační vlna Česko zasáhla minimálně, veřejnost je v tomto názorově velmi odlišná. Zeptám se přímo - jste Češka, myslíte si, že Češi jsou xenofobní?

Nebudu první, kdo to říká, ale česká společnost je opravdu velmi homogenní, cizinců u nás žije jen několik stovek tisíc, ve srovnání s jinými státy Evropy je to vlastně zanedbatelná část. Navíc to jsou z valné části Slováci, Ukrajinci, Rusové… takže barvou pleti se odlišují opravdu jen Vietnamci a ty už jsme snad přijali. Abych odpověděla na váš dotaz.

Nemyslím si, že jsou Češi většinově xenofobní, myslím si, že ve valné většině případů jde o strach z neznámého.   

Pojďme se vrátit k adventnímu času. Mnoho významných lidí se v době adventu angažuje či přímo podílí na různých charitativních akcích a sbírkách. Angažujete se také nějakým způsobem?

Charitu nemám spojenou jen s vánočními svátky, i když je pravda, že člověk bývá v této době štědřejší. Vybírám si ale podle akcí, které mne v průběhu roku osloví. Ty pak ráda podpořím, ať je prosinec nebo květen.   

Je v tomto směru někdo vaším vzorem?

V tomto nepotřebuji vzor, řídím se vlastním svědomím.  

Ve Francii jste už hodně dlouho. Je nějaký typický vánoční zvyk, který by vám učaroval?

Upřímně, miluju české Vánoce - od kapra až po Popelku. Nenašla jsem nikdy nic, co bych chtěla na českých Vánocích měnit.

A poslední otázka. Co byste přála světu do roku 2016.

Klid a mír? Zní to jako klišé? Ještě před pár měsíci možná, dnes už ne. Takže klid a mír a osvícené hlavy států! 

Tagy: Česko domácí europoslanci česká politika Češi v zahraničí terorismus a násilí evropská politika černý pátek v Paříži

Zdroje: Vlastní