Když před týdnem volila polovina Egypta své zástupce v novém parlamentu, před volebními místnostmi se fronty rozhodně netvořily. Hodit svůj hlas některému z více než pěti tisíc kandidátů se podle odhadů vydalo jen asi na deset až patnáct procent populace.

Obzvlášť tragicky to vypadalo první den voleb, kdy se účast zastavila na neuvěřitelných 2,27 procentech.

Jako by přes výkřiky politiků o "národní povinnosti" na televizních obrazovkách bylo Egypťanům jedno, co se s jejich zemí stane. Parlament má přitom v Egyptě teoreticky slušné pravomoci, od schvalování státního rozpočtu až k možnosti odvolat prezidenta země.

A co je možná nejdůležitější, v prvních dvou týdnech od svého zvolení bude rozhodovat o více než tří stovkách prezidentských dekretů, jejichž prostřednictvím vládl generál Abdal Fattáh Sísí od doby, co po svržení Muslimského bratrstva poslední parlament rozpustil. Mezi zmíněnými dekrety jsou například přísné protiteroristické zákony, ale také série ozdravných ekonomických opatření.

Problém je, že egyptští voliči si dobře uvědomují, jak málo ve skutečnosti jejich zákonodárný sbor bude rozhodovat. Zemi už třetím rokem kontroluje zmíněný generál zvolený v pochybném hlasování za rovněž nízké účasti před rokem téměř sty procenty.

Slovy Sámera Šehata, profesora blízkovýchodní politiky a mezinárodních studií v Dauhá: "Nikdy za posledních 30 let nebyla moc ve státě tak soustředěná v rukách jediného člověka."

Na tom by se s volbou nového parlamentu nemělo nic změnit. Hlavní opozice a bývalá vládní strana, Muslimské bratrstvo, byla prohlášena za teroristickou organizaci, a tisíce jejích příznivců byly buď zatčeny, zastřeleny při demonstracích či odsouzeny k smrti.

Do volebního souboje se však nedostaly ani menší strany kritické vůči Sísího režimu. Jednotliví kandidáti i celé stranické kandidátky byly před připuštěním k volbám pečlivě prolustrovány, a pokud byly shledány nevhodnými, volební komise je řadou byrokratických opatření vyřadila ze hry.

Oblíbenou metodou se stala nákladná povinná kontrola všech kandidátů u lékaře (v přepočtu asi dvanáct tisíc korun za kandidáta), úřady se ale nevyhýbaly ani předvolebnímu zatýkání. Těsně před hlasováním mu padlo za oběť asi osm stovek studentů. Většina proponentů Arabského jara z řad liberálů (včetně Muhammada Baradeje), studentských aktivistů či umírněných islamistů se tak rozhodla k bojkotu voleb, do kterých stejně nemohla nastoupit.

Nejextrémnější islamistická strana v zemi vůbec, saláfistický blok an-Núr toužící po zavedení teokratického režimu, přitom paradoxně zůstává legální a může relativně svobodně kandidovat – díky deklarované podpoře Sísího převratu.

Parlamentní volby v Egyptě se svou podobou a očekávaným výsledkem nápadně podobají parlamentním volbám za Mubarakova režimu s nálepkou "šaráda" nebo "hra na demokracii". Tedy volbám, které pravidelně plodily poslušný parlament, kde se o prezidentových návrzích hlasovalo deklamací a kde byl členům (teoretické) opozice vyhrazen počet křesel v jednotkách.

Podobnosti napovídá i fyzická přítomnost bývalých Mubarakových blízkých spojenců z jeho Národní demokratické strany, kterých by v novém parlamentu mohlo zasednout až 200 a kteří se příhodně nacházejí na všech schválených kandidátkách.

Letošní parlamentní volby se však přeci jen v něčem od těch Mubarakových výrazně liší – zájmem velkých podnikatelů o místo v parlamentu.

Nejprominentnější mezi nimi je koptský miliardář Nagíb Sawiris, telekomunikační magnát a jeden z nejvlivnějších příznivců generála Sísího. Nejen on do svého zvolení a do úspěchu své Strany svobodných Egypťanů investoval miliony: kandidují i byznysmeni ze světa televizních a tištěných médií, propagující se ve vlastních novinách a televizních kanálech, nebo fotbaloví manažeři.

Zatímco bývalé Mubarakovy kandidáty zvýhodňuje existující síť kontaktů a často rodinných, respektive kmenových vazeb, podnikatelskou třídou nově se zajímající o politiku samozřejmě zvýhodňují jejich nemalé prostředky a mediální potenciál.

Ačkoli jsou to v drtivé většině otevření příznivci prezidenta Sísího, jistě se budou v novém parlamentu snažit prosazovat vlastní zájmy.

To může být pro současného prezidenta v příštích letech problém. Na rozdíl od Mubaraka má tu nevýhodu, že se nemůže opírat o jedinou dominantní stranu s propracovanou a dlouhá léta budovanou lokální strukturou, a místo toho závisí na řadě menších stran a uskupení v rukách (zatím) spřátelených podnikatelů.

Snad proto se Sísí nechal slyšet, že by rád změnou ústavy odebral parlamentu část jeho teoretických a dosud nevyužívaných pravomocí.