"Napoleon byl tyran. Ale do měsíce by nás naočkoval," napsal výstižně francouzský Paris-Match. A malému Korsičanovi opravdu vděčíme za leccos – vedle kuřete Marengo a konzerv například i za to, že v Evropě jezdíme vpravo. Do čela porevoluční Francie vrátil císaře a inspiroval liberální síly a reformátory v sousedních zemích. Zakotvil náboženskou svobodu a jeho občanský zákoník je navzdory mnoha novelám stále základem francouzského občanského práva a ovlivnil zákonodárství v mnoha dalších státech.

Na druhé straně ale občanský zákoník například stanovil, že ženy musí poslouchat své manžely výměnou za jejich ochranu. A zavraždění manželky, pokud byla přistižena při cizoložství, bylo pro muže beztrestné. Jen ve Francii během napoleonských válek zahynulo přes milion vojáků a Napoleon také v rámci ekonomického soupeření s Velkou Británií znovu zavedl ve francouzských koloniích otroctví.

Mezi Francouzi je ale Napoleon stále stejně populární jako v roce 1815, kdy se vrátil ze svého prvního vyhnanství na ostrově Elba a triumfálně vpochodoval do Paříže, než utrpěl své pověstné Waterloo. Zemřel 5. května 1821 v 51 letech v exilu na ostrově Svatá Helena, podle všeho na rakovinu žaludku. Teorie o otravě arzenem, kterým si zřejmě léčil syfilis, vyvracejí nové analýzy, podle nichž látku do těla dostával po dlouhou dobu, takže by musel zemřít mnohem dříve.

Znovuzavedením otroctví si Napoleon uškodil

"Jsem na straně bílých, protože sám jsem bílý," prohlásil kdysi Napoleon posměšně na adresu Afričanů, kteří jsou podle něj tak necivilizovaní, že ani nevědí, co je Francie. Bonapartisté sice poukazují na to, že ve svých armádách povyšoval na generály i lidi tmavé pleti, třeba otce spisovatele Alexandra Dumase. To je však ve stínu skutečnosti, že v roce 1802 znovu zavedl otroctví - pouhých osm let poté, co je zrušila francouzská revoluce. Navíc zpřísnil už beztak strašlivý "Code Noir" (Černý zákoník), který otroky degradoval v podstatě na kusy nábytku.

Saint-Domingue (dnešní Haiti) bylo skutečným klenotem francouzské koloniální říše. Pocházela odtud téměř polovina světové produkce bavlny, kávy a cukru. Ostrov byl tehdy hlavním americkým trhem s otroky, kterých tu v nelidských podmínkách bylo bezmála půl milionu. Kvůli úmrtím se sem muselo každoročně dovážet 36 000 Afričanů. Zejména díky výnosné cukrové třtině měly plantážnické rody, z nichž pocházela i Bonapartova manželka Joséphine de Beauharnais, v Paříži mocnou lobby.

Haiti stálo v centru Napoleonových plánů pro celou Ameriku, na niž se zaměřil po neúspěchu svého egyptského tažení. Chtěl ovládnout celou oblast kolem Mexického zálivu, včetně prosperujícího Haiti a dalších karibských ostrovů jako Guadeloupe nebo Martinik, ale také francouzského sídla Nouvelle Orléans, dnešního New Orleans.

Při zpětném pohledu se ale Napoleon znovuzavedením otroctví střelil do nohy. Osvobození afrických otroků ve francouzských koloniích v Americe bylo totiž nejhezčím a nejviditelnějším vyjádřením zásady rovnosti hlásané francouzskou revolucí. Po znovuzavedení otroctví se Afričané vzbouřili, po prvním úspěšném povstání otroků moderní doby Francouze vyhnali a Haiti se v roce 1804 stalo nezávislým. Následovaly bouře otroků od Brazílie až po Spojené státy.

Napoleon se svého severoamerického snu nakonec vzdal: za směšných 15 milionů dolarů prodal mladým Spojeným státům Nouvelle Orléans a celou kolonii Louisiane, který tehdy měla rozlohu dvou milionů kilometrů čtverečních a sahala až ke Kanadě. Ze získaných peněz chtěl financovat svá další tažení v Evropě.

Kdoví – kdyby se býval spokojil se situací v Evropě a zaměřil se především na Ameriku, možná by se na Divokém západě mluvilo francouzsky.