Zapomeňte na učebnice, postgraduální student archeologie Greer Jarrett z Lundské univerzity se rozhodl poznat Vikingy doslova na vlastní kůži – tak, že se začal plavit jako oni. Během tří let urazil se svou posádkou více než 5 000 kilometrů po historických vikingských obchodních trasách v Severním ledovém oceánu, Baltském moři i podél norského pobřeží. A vše na replice vikingské lodě staré 1 200 let. Plavidlo, které používal, je otevřená klinkerová loď se čtvercovou plachtou, bez motoru a bez kýlu. Přesto se na volném moři ukázalo jako překvapivě stabilní. Vikingové tyto lodě běžně používali od roku 800 až do poloviny 11. století, kdy jejich nájezdy, obchodní výpravy i kolonizační ambice dosáhly svého vrcholu.

Jarrett vyplul mimo jiné z Trondheimu až k polárnímu kruhu a zpět, přičemž se snažil rekonstruovat nejen plavby, ale i samotné myšlení vikingských mořeplavců. Navigaci po mapě, kompasu nebo sextantu byste v jeho výbavě nenašli. Místo toho si musel vytvořit takzvané mentální mapy, podobně jako Vikingové, kteří se při orientaci řídili zkušenostmi, pamětí a příběhy spojenými s pobřežními orientačními body. Například ostrovy jako Torghatten nebo Skrova se v severských mýtech objevují nejen kvůli svému tvaru, ale i kvůli nebezpečím, která v jejich okolí číhala.

Příběhy, úkryty a plejtvák mezi vesly

Jeho výzkum přinesl nejedno překvapení. Například to, že Vikingové zřejmě nepluli jen podél pobřeží, jak se dříve myslelo, ale často mířili daleko na otevřené moře. Jarrett ve své nejnovější studii identifikoval čtyři možné vikingské přístavy – nebo spíš úkryty – na malých ostrovech a poloostrovech daleko od hlavních obchodních center, jako jsou Bergen, Trondheim nebo Dublin. Podle něj tvořily tyto „zastávky“ decentralizovanou síť, která zajišťovala odpočinek, opravy a výměnu zboží během dlouhých plaveb. Mělké zátoky Vikingům nevadily – jejich lodě měly velmi malý ponor a dalo se s nimi vplout téměř kamkoli.

zdroj: Profimedia.cz

Plavby ale nebyly bez rizika. V roce 2022 se Jarrettovi uprostřed Vestfjordu zlomilo ráhno hlavní plachty. Loď se nacházela 25 kilometrů od pevniny. „Museli jsme svázat dvě vesla, abychom udrželi plachtu, a doufali jsme, že to vydrží,“ vzpomíná. Jindy se zase nečekaně vynořil plejtvák malý a máchl ocasem jen pár metrů od lodi. Další výzvou byly katabatické větry a silné podvodní proudy u norského pobřeží, které ztěžovaly plavbu v blízkosti fjordů.

Největší lekcí ale pro Jarretta nebyla technika, nýbrž lidské vztahy. „Potřebujete loď, která něco vydrží. Ale pokud nemáte posádku, která dokáže spolupracovat a snést se po týdny na malé ploše, takové cesty by prostě nebyly možné,“ říká. Chlad na Lofotech byl extrémní a ruce členů posádky prý doslova trpěly. V takových chvílích si uvědomil, jak klíčová je důvěra a týmová práce.

Dnes víme, že Vikingové nebyli jen drancující nájezdníci, ale i zdatní obchodníci, farmáři a mořeplavci. Jejich stopy nacházíme po celé Evropě – od nástěnných rytin až po nečekané poklady. Loni našli dva hledači kovů v Evropě tisíc let starou vikingskou „peněženku“ a letos v dubnu švédští archeologové objevili zvláštní rakev z vikingského období. A kdo ví, co všechno ještě leží skryto pod vrstvami času – nebo pod hladinou moře, kde kdysi pluly lodě řízené příběhy a větrem.