Smrt a daně – dvě věci, kterým nikdo neuteče. Tedy zatím. Podle některých futuristů už ale brzy budeme muset přepsat i tahle stará klišé. Co když totiž smrt přestane být nevyhnutelná? Kontroverzní, ale fascinující koncept zvaný „rychlost úniku dlouhověkosti“ (longevity escape velocity) nabírá na popularitě. Ve zkratce jde o myšlenku, že jakmile medicína začne prodlužovat očekávanou délku života rychleji, než lidé stárnou, můžeme si každým rokem „kupovat čas“. Pokud například během jednoho kalendářního roku zestárneme o rok, ale medicína nám mezitím přidá rok a dva měsíce naděje na život, fakticky jsme si připsali dva měsíce navíc.

A právě tohle podle slavného futuristy a bývalého inženýra Googlu Raye Kurzweila zažijeme už brzy – konkrétně do roku 2029. „Jakmile si začnete každým rokem připisovat více než rok života, dosáhli jste rychlosti úniku. Jdete zpátky v čase,“ prohlásil v rozhovoru s investiční společností Bessemer Venture Partners.

Technologie, která nás vytáhne ze smrti zaživa

Kurzweilův optimismus vychází ze zrychlujícího se tempa technologického pokroku. „Vakcínu proti covidu jsme měli za deset měsíců. Samotný návrh trval dva dny, protože jsme během nich prošli několik miliard mRNA sekvencí,“ říká. „A to je jen začátek – simulovaná biologie, AI, genetické úpravy – to všechno se teď spojuje a urychluje pokrok. Příštích pět let bude neuvěřitelných.“

Kurzweil má za sebou mnoho přesných předpovědí: nástup chytrých telefonů, cloud computingu, nebo třeba to, že počítač porazí šachového mistra do roku 1998 (stalo se o rok dřív). Ale i on se už mnohokrát mýlil. Předpovědi zůstávají jen předpovědmi – žádný model nemá pod kontrolou chaos reálného světa. A i kdybychom rychlosti úniku opravdu dosáhli, neznamená to, že lidé přestanou umírat. „To, že máte teoreticky před sebou dlouhý život, neznamená, že neumřete zítra při nehodě,“ připomíná Kurzweil.

Prodloužení života pro všechny? Spíš pro pár vyvolených

Jedním z hlavních problémů celé vize je hluboká nerovnost v přístupu k moderní medicíně. Mluvíme o technologiích na špičce výzkumu – které budou nejdřív dostupné jen těm nejbohatším. Stačí se podívat na tuberkulózu: nemoc, kterou umíme léčit desítky let, ale přesto ročně zabíjí víc lidí než jakákoli jiná infekční choroba (kromě covidových let). Medicína není rovnostářská. A technologiím se to zatím nedaří změnit. Ačkoliv se průměrná délka života nepochybně bude dál prodlužovat, sny o „útěku před smrtí“ zůstávají zatím jen hypotézou. Možná se jí někdo někde opravdu přiblíží – ale nebude to zdaleka každý.

Chceme opravdu žít navěky? A kdo si to bude moct dovolit?

Nabízí se zásadní otázka: Co když je Kurzweil nakonec blízko pravdě? Co když se opravdu blíží okamžik, kdy smrt přestane být biologicky nevyhnutelná? Bude to znamenat osvobození lidstva – nebo vznik nové kastovní společnosti, kde si nesmrtelnost může dovolit jen hrstka vyvolených? A co psychologické a společenské důsledky? Jsme vůbec připraveni žít stovky let – nebo navždy? Změní se naše hodnoty, vztahy, smysl života? Anebo jen odsoudíme další generace k nekonečné přítomnosti starých mocných? Smrt, jak se zdá, může být na ústupu. Ale otázka zní: chceme to doopravdy?