Srbsko je tradičně proti, samozvanou autonomii Kosova dodnes neuznalo. Zřejmě nejpádnějším srbským argumentem proti přijetí kosovských Albánců do MOV je fakt, že Kosovo není členem OSN.  "Byl by to precedens, který by neměl v moderní historii obdoby. Žádný národní olympijský výbor nebyl přijat do MOV předtím, než se daná země stala členem OSN," argumentují představitelé srbského olympijského výboru a nutno podotknout, že mají pravdu.

Nejde tu totiž ani tak o sport, jako spíš o další politické gesto a opětovný políček uštědřený Srbům, kterým mezinárodní společenství přisuzují kolektivní vinu za celý balkánský konflikt.

Je vtipné, že kdykoli a kdekoli to jde, zástupci MOV veřejnost přesvědčují, že jejich instituci jde především o "sportovní duch" a férovost, kde politika, potažmo politikaření nemá místo. Jestli je přijetí Kosova nepolitické gesto, tak minimálně myšlenka férového přístupu dostává pěkně na frak. Nehledě na to, že MOV přijetím Kosova porušuje vlastní pravidla a regule. Pro přijetí země do MOV je totiž nutné splnit kromě technických a sportovních záležitostí také podmínku "nezávislého státu uznaného mezinárodní komunitou", což Kosovo stále nesplňuje.

Vlastní gól

Uznáním Kosova se MOV definitivně odpoutalo od nálepky nezávislé, sportovní a apolitické instituce a pasovalo se do role samozvaných mezinárodních mírotvorců. Otázkou pak je, co tím sleduje, jaký z toho má prospěch a čeho se od této instituce dočkáme příště?

Třeba se v Riu dočkáme na zápase Srbů s kosovskými Albánci v házené definitivního balkánského usmíření. A možná by pak vodní pólo mezi Izraelem a Palestinou mohlo ukončit táhlý blízkovýchodní konflikt. Pravděpodobnost, že něco takového nastane, je ovšem mizivá a se sportovním duchem zmíněné duely nebudou mít společného vůbec nic.

MOV se tak znovu, a tentokrát možná víc než kdy jindy, předvedl jako spolek, jehož členům jde jen o vlastní prospěch, moc a peníze. Sportovní terminologií řečeno, si MOV dalo slušného vlastňáka.