Takto pohnutě zahájil začátkem letošního roku marocký král Muhammad VI. svůj projev na summitu Africké unie (AU). Přes zjevnou nadsázku to nebyla jen prázdná slova. Vystihovala totiž ambiciózní diplomatický projekt, o jehož realizaci v posledních letech Maroko usiluje. V jeho centru je právě Afrika.

Svůj domovský kontinent Maroko dlouhá léta opomíjelo. Zaprvé proto, že se soustředilo na zdánlivě lukrativnější vztahy se svým bývalým francouzským kolonizátorem a s bohatšími zeměmi arabského světa. Zadruhé z toho důvodu, že afričtí sousedi cítili od dob válek za nezávislost k alávitskému království přinejmenším ostražitost: Kvůli množství teritoriálních sporů se sousedy a zejména kvůli okupaci bývalé španělské Západní Sahary, kterou většina Afriky považuje za samostatný stát.

Věci se však postupně začaly měnit. Stagnující Francie už zdaleka není tak přitažlivá a spolupráce mezi arabskými zeměmi v rámci Ligy arabských států dlouhodobě vázne. Kvůli sporům s Alžírskem ztroskotal i projekt nazvaný Svaz arabského Maghrebu, který měl původně směřovat k vytvoření jednotného trhu v severní části kontinentu.

Perspektivní africká nevěsta

Zato subsaharská Afrika dnes představuje o poznání perspektivnější nevěstu než v minulosti. Ne že by se jí vyhýbaly staré neřesti - některá území jsou stále zmítána válečnými konflikty a extrémní chudobou. Jako celek ale nikdy nebyla stabilnější, bohatší a v neposlední řadě integrovanější. Každoroční růst na kontinentu v letech 2000 až 2010 činil v průměru 5,4 procenta a většina ekonomik s výjimkou velkých vývozců ropy a zemního plynu nadále expanduje. Africká populace prudce roste, hospodářství se diverzifikuje a země jako Čína, Indie nebo Spojené státy se předhánějí v závodu o lukrativní zakázky.

Marocký král si tuto změnu uvědomuje a aktivně se jí pokouší vyjít vstříc. Kroky k "afrikanizaci" Maroka zahájil na domácí scéně nedlouho po svém nástupu na trůn, když v roce 2002 otevřel Královský institut berberské kultury a o rok později nechal berberštinu, tedy jazyk původních obyvatel země z doby před příchodem Arabů, začlenit do školních osnov. Roku 2011 se z ní pak stal druhý oficiální jazyk vedle arabštiny. Nápisy v ní se objevily na veřejných místech a starodávná řeč dokonce začala znít na půdě parlamentu. Král Muhammad tak zvrátil trend násilné arabizace významné části obyvatelstva, o niž se desetiletí pokoušeli jeho předci.

Návrat do Afriky se zároveň stal středobodem králova diplomatického úsilí. Spolu s žádostí o opětovný vstup do Africké unie, odkud jeho země demonstrativně vystoupila v roce 1984, když organizace uznala nezávislost Západní Sahary, jmenoval hned devatenáct nových velvyslanců do afrických zemí a zahájil sérii cest, během nichž za jediný rok podepsal na 113 bilaterálních smluv.

Maroko se loni stalo největším africkým investorem na vlastním kontinentu a spustilo ambiciózní projekty v několika státech: mezi nimi jmenujme vybudování obří továrny na hnojiva v Etiopii za osmdesát miliard dolarů nebo stavbu ropovodu, který by přivedl nigerijský zemní plyn do Středozemí a zpřístupnil jej Evropanům.

Rychle schválené přijetí do Africké unie bylo zatím nejpodstatnějším úspěchem marocké politiky - komplikovaný proces trval pouze půl roku a podpořilo ho 39 států, zatímco devět jich hlasovalo proti. V praktické rovině ještě významnější by však mohlo být členství v další organizaci - v Hospodářském společenství západoafrických států (ECOWAS), kde se o marocké žádosti bude teprve rozhodovat.

Na rozcestí mezi Evropou, Afrikou a arabským světem

ECOWAS sdružuje některé z nejrychleji rostoucích ekonomik na africkém kontinentu. V poslední době se v něm navíc na rozdíl od obrovské Africké unie úspěšně rozvíjí snahy o kooperaci v různých oblastech, od bezpečnostní spolupráce při řešení konfliktů jako byl nedávno ten v Gambii, až po ekonomickou integraci. Například v roce 2020 by mělo dojít k zavedení společné měny pro celé společenství.

Maroko letos v únoru projevilo zájem jak o členství v organizaci, tak o účast na projektu společné měny pro celou západní Afriku. Král Muhammad z tohoto důvodu od začátku roku navštívil Ghanu, Pobřeží slonoviny, Guineu a Mali.

V červnu se členské státy v principu shodly na tom, že s přijetím pětatřicetimilionového Maroka souhlasí, definitivní rozhodnutí ovšem padne teprve na prosincovém summitu. Kartami ještě může zamíchat Nigérie, dosud hrající v regionálním společenství jednoznačně hlavní roli, která se obává přijetí hospodářsky silné a sebevědomé země jako možné mocenské konkurence. Objevuje se volání po tom, aby Nigérie ECOWAS opustila, pokud by bylo Maroko skutečně přijato.

Kromě Nigérie se nová africká politika Maroka obzvlášť nezamlouvá ještě dvěma zemím. Prvním z nich je tradiční soupeř Alžírsko, dlouhodobě hlavní podporovatel nezávislé Západní Sahary, které vyvíjelo značné snahy zablokovat marocký návrat do Africké unie. Alžírsko má obavy, že by ostatní africké státy mohly postupně uznat marockou anexi sporného území, čímž by bylo připraveno o důležitou páku ve vzájemných sporech.

Nepřátelské pozice zaujímá také Jihoafrická republika, jež vzhledem k vlastní minulosti považuje Maroko za "koloniální velmoc". Současný jihoafrický prezident Jacob Zuma byl ostatně už v roce 2003 jako tehdejší ministr zahraničí zodpovědný za oficiální uznání Saharské arabské demokratické republiky a loni se pokoušel proces přijetí do AU alespoň pozdržet.

Oba tyto státy touží po tom marocké aktivity na kontinentu co nejvíce zkomplikovat. Zatím ale bez většího úspěchu. Marocký model se naopak snaží napodobit Tunisko, které v ECOWAS momentálně usiluje alespoň o pozorovatelský status. Král Muhammad VI. přitom neopomíjí ani tradiční zájmové oblasti, když těsně po jeho zvolení na osobní audienci přijal nového francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, nebo když se pokouší smířit znesvářené urozené kolegy ze Saúdské Arábie a Kataru. Maroko tak obratně využívá své historické pozice na rozcestí mezi Evropou, Afrikou a arabským světem.