Kdokoli měl možnost v posledních letech navštívit Maroko, musel se s tou tváří mnohokrát setkat. Muž neurčitého věku s kulatým obličejem a krátkým sestřihem, obvykle oblečen do perfektně padnoucího saka nebo do tradičního místního oděvu. Někdy po boku manželky, výjimečně i dětí.

Portréty marockého krále Mohameda VI. visí prakticky v každém obchodu a restauraci, kyne z obrovských billboardů, veřejných mozaik a dokonce graffiti. Jeho jméno nese každá druhá škola, nadace nebo organizace a v novinách, ať už psaných arabsky nebo francouzsky, se vyskytuje na každé stránce. Přítomnost monarchy je zkrátka absolutní.

Mohamed překročil stín nemilosrdného otce

To je samozřejmě součást promyšlené strategie, kterou marocké království buduje. Od doby, kdy Mohamed v roce 1999 nastoupil na trůn, se toho totiž hodně změnilo. Za vlády jeho otce Hassana II. byla přítomnost krále rovněž absolutní, nicméně trochu jiným způsobem. Hassan byl přísný, nemilosrdný a totalitní vládce. Kritika se netolerovala, a už vůbec ne z řad opozice, takže ve vězení skončily tisíce jeho odpůrců.

Média byla plně v rukou krále a stejně jako veškerá politická moc. Hassan dbal na svůj majestát a jeho znevážení se tvrdě trestalo. Dodnes se v Maroku vypráví příhoda o tom, jak v roce 1980 nechal úmyslně čekat britskou královnu Alžbětu při oficiální návštěvě celou hodinu, aby tak světu ukázal, že je důležitější panovník.

Mohamed zavedl jiný styl. Vzdělaný právník z francouzského Nice se rozhodl vystupovat civilně a přiblížit se poddaným. Kromě méně formálního vystupování a častého přímého kontaktu s Maročany se od otce odstřihl i symbolicky. V roce 2004 ustanovil Komisi pravdy a smíření, která zkoumala Hassanovy zločiny a především odškodnila na 25 tisíc obětí.

Takový krok řadu lidí šokoval. Ve stejném roce následovala reforma rodinného práva, které oproti sousedům vzalo na vědomí ženu. Manželka má nyní nárok na to požádat o rozvod, právo na část majetku po rozvodu a zákon jí formálně zajišťuje rovnoprávné postavení v rodině. Také dříve populární polygamie díky reformě prakticky vymizela a klesá i počet formálně ilegálních sňatků s nezletilými. Reformovaný marocký zákon o rodině se všeobecně považuje za jeden z nejprogresivnějších v arabském světě, i když jeho aplikace v odlehlých oblastech je pomalá.

Stabilita bez krutovlády

Skutečnou změnu v absolutní monarchii však přineslo až takzvané Arabské jaro a protesty v roce 2011. Zatímco v sousedním Tunisku a blízké Libyi a Egyptě protestující požadovali pád režimu, v Maroku po pádu nebo dokonce smrti krále toužil málokdo.

Statisícové protesty cílily na konec absolutismu a král alespoň částečně vyšel vstříc. Nabídl novou ústavu, jmenování premiéra parlamentem a předčasné volby, ve kterých se k moci dostala umírněná islámská Strana práva a pokroku, do té doby hlavní opoziční síla. Mohamed se místo přímé vlády zaměřil na vyjednávání mezi politickými silami a na cesty po celém Maroku.

Důležitým tématem na královském dvoře se stala také chudoba, navazující sociální programy a dokonce lidská práva. Těžko říct, co by si pomyslel starý král Hassan, kdyby slyšel projev svého syna na nedávném Světovém fóru lidských práv (WHRF) pořádaném v Marrákeši.

Dnes je opravdu těžké najít v Maroku někoho, kdo by o svém králi promluvil špatně, přestože se otevřeně spekuluje třeba o jeho homosexuální orientaci. A na rozdíl od jeho otce kritika krále nechybí kvůli strachu. V době vzestupu Islámského státu, neustálých problémů v Egyptě, v době rozpadu a rozkladu Libye a těžkého porevolučního přechodu v Tunisku zůstává Maroko ostrovem stability. A stabilita bez ceny krutovlády se v takto nejistých a nebezpečných obdobích cení obzvlášť.