Dosud nejdéle sloužící nizozemský premiér Mark Rutte po pádu své vlády končí s politickou kariérou. Oznámil to dnes na jednání parlamentu. V nadcházejících volbách se Rutte nebude ucházet o opětovné zvolení do parlamentu a skončí také jako lídr Lidové strany pro svobodu a demokracii (VVD), píše De Telegraaf.

Nizozemská vláda premiéra Marka Rutteho dnes padla kvůli neshodám ohledně azylové politiky. Lidová strana pro svobodu a demokracii (VVD) od loňského ledna vládne společně s levicově liberálními Demokraty 66 (D66), Křesťanskou unií (CU) a Křesťanskodemokratickou výzvou (CDA). Rutte v pozdně večerních hodinách před novináři potvrdil, že podá demisi do rukou krále Willema-Alexandra.

V žádné jiné evropské zemi neskončila epocha tradičních velkých politických stran tak dramaticky jako v Nizozemsku. Dělení na pravici a levici už neplatí a do 150členné dolní komory parlamentu se v březnu dostalo 13 stran. Čím si jsou podobnější, tím obtížněji se ale paradoxně mezi nimi hledá shoda a země ani po čtvrt roce nemá novou vládu. Je to špatná zpráva pro demokracii? Ještě nutně nemusí být.

Parlamentní volby v Nizozemsku přitáhly pozornosti celé Evropy. Odpůrci i zastánci Evropské unie v nich viděli první test voličských nálad před ještě důležitějšími volbami ve Francii, Německu a dost možná v Itálii, a s napětím očekávali vzestup "holandského Trumpa" - Geerta Wilderse. Wilders nakonec skutečně posílil, od vytouženého prvního místa však zůstal daleko. Ještě větší vzestup zaznamenaly ve stejnou dobu některé otevřeně proevropské strany.

Brexit, Trump… a jaké bude další překvapení? Že by odpůrce islámu i Bruselu, Holanďan Geert Wilders? Chytřejší budeme ve středu, kdy Nizozemci volí zástupce do parlamentu. 

Na Západě sílí vliv populistů, nacionalistů, euroskeptiků i xenofobů. Tento jev má samozřejmě řadu příčin – od strachu z islámského terorismu či migrační vlny až po celkovou frustraci z evropské politiky. Méně pozornosti se přitom věnuje druhé stránce tohoto aspektu: neschopnosti středolevého a středopravého politického establishmentu vychovat důvěryhodné nástupce významných osobností, které dominovaly evropské politické v uplynulých desetiletích.