Jde o pouhý úřednický post, třebaže vlivný - v případě, že si jeho držitel umí prosadit svou. Eurokomisař není národní vyslanec a Jourová není národní hrdinkou jen proto, že na podobnou nabídku kývla. Z úst českých politiků (takříkajíc "napříč spektrem"), komentátorů i zainteresovaných občanů zní samé podpůrné postoje, jako bychom Věře všichni fandili v nelehkém sportovním klání.

Všichni ji pochválili, že zahájila své vystoupení v angličtině, třebaže to nebyl projev předpisový – všichni byli také zklamaní, že na otázky odpovídala česky – ale jak se dodávalo, "asi chce být co nejpřesnější".

Leckdo ocenil, že Jourová se orientuje v problematice, již má mít na starosti, i když, jak se ukázalo, odpovídala na dotazy dost obecně. A nakonec jakoby si všichni oddechli, že Jourová "nám" neudělala úplnou ostudu a že máme od problému "koho nominovat do komise" zase jednou na pár let pokoj.

České vlády totiž tradičně nevědí, koho mají do komise vysílat. Dlouho pátrají a nakonec volí nouzovou variantu, pokud možno bezpartijního úředníka, jak se tomu stalo u Pavla Teličky a Štefana Füleho.

Zatím ještě nikoho nenapadlo uvažovat o tom, že by mělo jít o člověka, který bude reprezentovat nějaký konkrétní politický názor, který bude mít vlastní agendu. Ze všech čtyř českých komisařů tuto podmínku splňoval jen Vladimír Špidla – jenže ten byl svého času vybrán z úplně jiných důvodů, strana se jej jen potřebovala rychle zbavit.

Kolem konečně nominovaného komisaře se pak vedou úlevné řeči, sem tam se o něčem zapochybuje, aby se neřeklo, ale pak jsou všichni rádi, že to mají za sebou. Tak ať: ale pak není potřeba "vítěznou cestu do Bruselu" bez dechu sledovat na každém kroku. Stačí prostě nechat Věru Jourovu, ať dělá, co umí.