1. Indie – stáří na pokraji chudoby

Navzdory rostoucí ekonomice Indie zaostává v sociálním zabezpečení seniorů. V zemi žije přes 140 milionů lidí starších 60 let, ale jen zlomek z nich pobírá důchod – a ten je často směšně nízký (v přepočtu kolem 100–200 Kč měsíčně). Venkovští senioři jsou odkázáni na pomoc rodiny, která ale sama často bojuje s bídou. Starobní domovy jsou vzácné, státní péče téměř neexistuje. Mnozí senioři končí opuštění nebo nuceni žebrat.

2. Afghánistán – zapomenutí ve válce a bídě

Afghánistán je zemí, kde přežít do důchodu je samo o sobě výzvou. A pro ty, kterým se to podaří, není žádná strukturovaná péče. Neexistuje jednotný důchodový systém, chybí jakékoli státní zabezpečení a mnozí starší lidé jsou kvůli dlouholetým konfliktům i ekonomickému kolapsu odkázáni na charitu nebo své děti. Lékařská péče je nedostupná, a v oblastech pod kontrolou extremistů senioři často nemají ani základní lidská práva.

3. Honduras – násilí, chudoba a žádné jistoty

Stárnutí v Hondurasu je spojeno s velkou nejistotou. Vysoká kriminalita, slabý stát a prakticky neexistující sociální síť zanechávají seniory bez jakékoli opory. Důchodový systém pokrývá jen malou část populace, především bývalé státní zaměstnance. Většina důchodců žije zcela bez příjmů, odkázaná na neformální práci i ve vysokém věku. Bezpečí je minimální, a senioři se často stávají snadnými cíli násilné trestné činnosti.

zdroj: Profimedia

4. Kambodža – stáří bez státní pomoci

Kambodža nemá prakticky žádný státní důchodový systém pro širokou veřejnost. Po desetiletích násilí, genocidy a chudoby je sociální struktura stále slabá. Starší lidé spoléhají výhradně na své děti – pokud je mají. Bez rodinné podpory se senior stává neviditelným. Lékařská péče je drahá a dostupná jen ve městech. I základní potřeby jako jídlo či střechu nad hlavou si mnoho starších lidí nemůže dovolit.

5. Nigérie – stáří v chaosu a bídě

Nigérie má jednu z nejrychleji rostoucích populací na světě, ale sociální politika nestíhá. Většina seniorů zde nikdy neodváděla formální odvody, a tak nedosahuje na žádný důchod. Příjmy z neformální ekonomiky po odchodu z práce mizí a stáří je často doprovázeno bídou, nemocemi a nedostupnou péčí. Korupce a neefektivita státu navíc komplikují jakékoli pokusy o reformy.

Stáří by mělo být obdobím odpočinku a důstojnosti. V mnoha částech světa je však spíše synonymem opuštěnosti a strádání. Země jako Indie, Afghánistán či Nigérie ukazují, že bez silné sociální politiky a mezigenerační solidarity se stárnutí stává pastí, ze které není úniku. Globální stárnutí populace by mělo být pro mezinárodní společenství varováním – důstojné stáří nesmí být luxusem, ale právem.