Jiný pohled na ruskou armádu: Reportáž z finále 'vojenské olympiády'

GALERIE VIDEO REPORTÁŽ - Magazín autor: Jiří Just

Jak za dva dny navštívit čtyři města, vidět start raket, step i tajgu, a uletět 5 tisíc kilometrů? Zvládne to jen cestovka s rudou hvězdou na křídle.

Na půl vteřiny zůstane raketa viset ve vzduchu a pak tryskem letí k cíli

Na půl vteřiny zůstane raketa viset ve vzduchu a pak tryskem letí k cíli,zdroj: Jiří Just

Nad tmavě modrým závěsem oddělujícím turistickou třídu od důstojnického salonku svítí nápis "Připoutejte se!" Absolutně zbytečně. Raritní letoun Tupolev Tu-134 s označením UBL nemá žádné bezpečnostní pásy. Proč taky? Stroj s dlouhým ostrým nosem slouží k výcviku osádek dálkových strategickým bombardérů. A občas i k přepravě cestujících.

Tupolev se prudce zvedne a pod sebou nechá moskevské letiště. Nabere směr jih, do Astrachaňské oblasti, která v Rusku známá svými melouny, rybařením na Volze a raketovými polygony. Na jednom z nich, v Ašuluku nedaleko hranice se středoasijským Kazachstánem, se uskutečnilo finále soutěže protivzdušné obrany v rámci Mezinárodních armádních her.

Čech není ve stepi cizinec

"Je tady nějaký cizinec?" ptá se ruský důstojník s kůži karmínově hnědou od žhoucího slunce, které nemilosrdně spaluje astrachaňskou step a vojáky, kteří po ní běhají. "Tady. Já jsem z Česka," přihlásím se. "Z Česka? Ale to není žádná cizina," opáčí žoviálně major a zasměje se. "Jo, do staré Evropy bych se rád podíval. Ale zatím nemůžu. To víte, služba," vysvětluje a tváří se, jako by se zasnil o vychlazeném českém pivu. Na slunci je víc než 40 stupňů.

Zelený minibus PAZ čtvrthodinky skáče po panelové cestě a zastaví na armádním cvičišti. Přestože leží několik desítek kilometrů od nejbližšího města, tribuny se postupně plní. Lidé přijeli speciálními autobusy, aby se mohli podívat na bojové střelby protivzdušných systémů S-300 ruské provenience.

Na horizontu se k nebi tyčí šedé odpalovací kontejnery s raketami. Vedle nich stojí stěží postřehnutelné automobily s naváděcími radiolokátory. Na obloze se co nevidět objeví cíle simulující nepřátelské letadlo a balistickou raketu, které musí protivzdušné systémy co nejrychleji odhalit a sestřelit.

Rakety na nebi

"Je to obtížná práce. Komplex S-300 je kolektivní zbraň a vše záleží na zkoordinovanosti posádky," říká generálmajor Sergej Babakov, velitel vojsk protivzdušné obrany ruské armády.

O titul nejlepších protiletadlovců se chystají utkat vojáci z Ruska, Běloruska, Číny a Kazachstánu. Podle slov Babakova se soutěže chtěl zúčastnit Írán, nakonec si to ale rozmyslel. Zřejmě nebyl ještě připraven ukázat své dovednosti.

Teherán má třístovky ani ne rok. Po dlouhé epopeji, kdy Moskva uvalila nejdříve na dodávku zbraní embargo a potom ho natruc Spojeným státům zrušilo, dostal ruské protivzdušné systémy S-300 v loni na podzim. Íránci jimi chtějí převážně chránit svá jaderná zařízení.

Závod odstartoval. Někde na modré obloze letí terčová střela. Náhle se nad odpalovacími kontejnery vynoří raketa. Na půl vteřiny zůstane viset ve vzduchu. Objeví se plamen motoru a raketa tryskem letí k cíli. Za chvíli zmizí z dohledu a zanechá po sobě nejdříve šedivý dým, a poté vysoko nad rozpálenou zemí namaluje bílou čáru. Po první raketě startuje další. Na nebi se náhle rozprskne obláček. Cíl byl zasažen.

Po několika kolech zná soutěž vítěze. Rusko s přehledem porazilo své soupeře.

"Nám to za to stálo. Trmáceli jsme se sem až z Astrachaně, ale chtěli jsme vidět na vlastní oči rakety. Je to fantastické," říká Igor. Sedí ve stínu tribuny, popíjí kvas a sleduje dění na nebi. "Beru to jako show. Moc nevnímám, že to jsou zbraně. Ale naše armáda je jednoznačně nejsilnější v Evropě," myslí si asi čtyřicetiletý divák.

Slušný oddíl

A znovu pekelně rozpálené minibusy. Na zpáteční cestě na letiště je v nich těsněji. Kolegové si nenechali ujít příležitost a skoupili všechny melouny, které prodávali v malém stánku na polygonu. Jen běloruští novináři dali přednost uzené rybě.

S novou zátěží se tupolev odlepuje od astrachaňského betonu a míří směrem na Sibiř. Cesta je tentokrát delší. Tykvovité bobule naskládané v ocasu stroje za to nemohou. Na jeden zátah letadlo neuletí více než dva tisíce kilometrů, a proto stavíme v uralském Permu.

Přistáváme za tmy a rolujeme na nejvzdálenější kraj letiště. Ostrý čumák letadla skrápí lehký deštík. Přestávku většina cestujících využívá k rauchpauze. Kolega z nejmenované mezinárodní agentury se uvelebil pod křídlem a jsa lovit signál posílá fotografie protiletadlových raket do Moskvy.

Ťumeň, oficiálně nejstarší ruské město na Sibiři a cíl naší cesty, nás přivítala po pár hodinách letu. Je tu klid. Noční idylu provinčního velkoměsta naruší tří desítky holohlavých mladíků. Stojí na křižovatce a zjevně hledají nějaké povyražení. "To nic. To jsou členové našeho pravoslavného pěveckého sboru ženijních vojsk," smrtelně vážně praví místní důstojník. Zřejmě slušný oddíl.

Zábava sapérů

Je ráno. V dálce nad korunami zelených jehličnanů se vypíná k nebi oranžově plápolající pochodeň rafinerie. Na překážkové dráze s vodním příkopem, improvizovaným minovým polem a kopci s pískem je už připravená technika. V čele každé kolony stojí obrněné transportéry s vlajkou účastnícího se státu: Ruska, Běloruska, Uzbekistánu a Arménie.

Závody sapérů nejsou taková nuda, jak by se mohlo zdát. Na polygonu duní výbuchy. Vojáci nejdříve odstraňují nastražené miny. Poté na řadu přichází mostní automobily, které staví přechod přes překážku. Obrněný buldozer s drnčením projede po mostu a nekompromisně srovná se zemí dvoumetrový kopec. Ke slovu se následně dostane stavební vozidlo, které si nejdříve zahraje s kládami tetris a po jejich uložení rozrazí radlicí hořící vatru. Všechna vozidla se sešikují a zamíří do cíle.

Show má úspěch. Diváci jsou nadšení. "Nejsme místní. Přijeli jsme kvůli synovi, který závod chtěl vidět," ukazuje mladá maminka na caparta, který se drží kočárku. Malému se prý nejvíce líbí výbuchy.

První opět skončila ruská sborná. Dramaticky vypadal souboj o třetí místo. Vojáci z Arménie měli problém s drapákem a nedařilo se jim zasunout klády do děr. Těsně před finišem je předjel tým z Uzbekistánu. Pro ženisty ze středoasijské republiky to je báječný úspěch.

Na počest vítězů zazní salvy ze samohybných houfnic. Došlo nakonec i na pravoslavné pěvce. Dlužno dodat, v uniformě vypadali mírumilovněji než v civilu.

"Všechny týmy byly důstojně připraveny. Byla to důstojná soutěž. A to i vzhledem k tomu, že se soutěžilo na ruské technice, technice nové, kterou nemají všechny zúčastněné státy. Zahraniční vojáci se museli naučit ji ovládat a používat k plnění úkolů. Když si ji tu vyzkoušeli, možná, že v budoucnu si ji budou chtít pořídit," uvedl velitel ruských ženijních vojsk generálplukovník Jurij Stavickij.

Ruskem pořádané Mezinárodní armádní hry nejsou jen netradičním sportem a zábavou pro diváky, ale měkkou silou, kterou Moskva chce ukázat mimo jiné přednosti svých zbraní a techniky. Efektně a sofistikovanou formou pořádá test drive pro stávající i potenciální zákazníky, aby si ruský zbrojní průmysl udržel stávající pozici na světovém trhu.

Na letišti už čeká naše sto třicet čtyřka. Nekupujeme suvenýry (chipsům z jeleního masa nejde odolat) a vzhůru na Moskvu. Opět s mezipřistáním, tentokrát v uralské průmyslové metropoli Jekatěrinburgu. Pomalu zapadající slunce se odráží od draku letadla. Tupolev pomalu hltá hektolitry kerosinu. Už nás čeká jen tma a ruské hlavní město.

Tagy: Rusko zahraničí ruská armáda

Zdroje: Vlastní