Jak poslanci, tak zájemci o zvolení by měli předem znát podmínky a omezení, které zákon členům v mediálních radách klade.

Například tuto větu: "Člen Rady nebo osoby jemu blízké nesmějí mít žádný finanční zájem na provozování hromadných sdělovacích prostředků daný vlastnictvím či pracovněprávním vztahem."

HlídacíPes.org už dříve upozornil na střet zájmů u radního Petra Žantovského (zvolený za ANO; jeho manželka donedávna působila v zaměstnaneckém poměru v Českém rozhlase a po zveřejnění této informace Žantovský prohlásil, že pracovní poměr jeho žena ke konci srpna ukončí).

Později se ukázalo, že v podobném střetu zájmů jsou i další členové Rady – Pavel Foltán (za ANO) i předseda Rady Miroslav Augustin (taktéž za ANO). Osobou blízkou jsou v obou těchto případech jejich synové pracující pro Český rozhlas.

Poslancům též doputovala stížnost protikorupčního hnutí Oživení na radní Janu Gáborovou. Tu do Rady ČTK nominovalo hnutí SPD Tomia Okamury, zároveň je ale Gáborová mluvčí prostějovské radnice a redaktorkou radničního periodika.

Zestátnění nebo privatizace? 

Zákon o ČTK je ve věci střetu zájmů poměrně tvrdý (tvrdší než u zákona o České televizi a Českém rozhlase), těžko se však radní mohou tvářit překvapeně.

Teď jsou ovšem naštvaní na média, že si o jejich střetu zájmů dovolili informovat (například Pavel Foltán: "Skoro celou pětiletku to nikomu nevadilo a teď to najednou vadí!").

Je to ale jako s tím pověstným zrcadlem a křivou hubou. Ještě křivější je pak linka, s níž se někteří členové rady nyní vytasili: jsme ve střetu zájmů – zákon střet zájmů zakazuje – nechť se tedy změní zákon!

Poměrně unikátní je, že od svého vzniku v říjnu 1992 nebyl stručný zákon o ČTK nikdy novelizován, což lze však považovat za dobrou zprávu o fungování "četky".

Možná by si v pár bodech zákon změnu zasloužil; třeba, aby požadavky na členy mediálních rad byly stejné u všech tří veřejnoprávních médií.

Ale že by teď kvůli osobnímu zájmu a problémům několika jedinců měla zasednout sněmovna a spustit legislativní mašinérii, na jejímž konci by bylo – však to známe z kreativních poslaneckých úprav jiných zákonů – kdo ví co… Třeba zestátnění ČTK. Případně naopak její privatizace.

"Osobně jsem přesvědčen, že by se agentura měla zprivatizovat nebo stát firmou státní," řekl ostatně v rozhovoru pro HlídacíPes.org šéf Rady Miroslav Augustin.

Ani jedno se v době, kdy jsou veřejnoprávní média faktickými ostrůvky v bouřlivém postfaktickém moři, nejeví jako dobrý nápad.

Řešení je prosté 

ČTK funguje spolehlivě; někdy – s nadsázkou řečeno – až "příliš", jak se ukazuje i na přesvědčení řady tuzemských médií pro něž, "co není v četce, to se nestalo".

Současná ČTK se také financuje výhradně sama z vlastních zdrojů, roční tržby se pohybují kolem 250 milionů Kč, od roku 1995 ani jedinkrát nezažádala o státní příspěvek (dříve například získávala příspěvek na provoz zahraničních zpravodajů), na její činnost se nevybírají žádné poplatky.

Možnost otevřít a měnit mediální zákony, kdy by se s ČTK dost možná svezla i Česká televize a Český rozhlas (jak to ostatně na své poslední schůzi probírali i čtyři přítomní členové Rady ČTK), zavání až příliš velkým rizikem; pro politiky by otevření a úprava těchto zákonů byly jistě neodolatelným soustem.

Do úvah o změnách zákonů se už pustil předseda sněmovního volebního výboru Stanislav Berkovec (ANO). "Já si myslím, že by se měly změnit všechny zákony o mediálních radách," pravil.

Takže je na místě zdůraznit – ČTK nemá problém, problém mají čtyři radní, plus poslanci, kteří je navzdory již tehdy existujícímu střetu zájmů zvolili. Řešení je přitom prosté. Ať tři pánové a dáma své působení v Radě ČTK dají do souladu s požadavky zákona, nebo ať mandát složí. Nic dalšího potřeba není.

Robert Břešťan pro Ústav nezávislé žurnalistiky