Nahlíženo politikou, byl devětadvacátý prosinec 1989 jedním z nejabsurdnější dnů československých, potažmo českých, dějin. Komunističtí poslanci tehdy jednomyslně zvolili československým prezidentem Václava Havla, v jejich slovníku zrádce a zaprodance.

"Bylo to velmi zvláštní. Když jsem v televizi sledoval rozpravu před volbou a viděl jsem, jak mé zvolení doporučují poslanci. Vždyť titíž lidé ještě před několika dny či týdny hlasitě schvalovali mé stíhání či věznění," podivil se později Havel v rozhovoru s Karlem Hvížďalou (Prosím stručně, Kosmas, 2006).

Havel, který by se nedávno dožil 83 let, vyšel v květnu 1989 z vězení. Odpykával si tam trest za pobuřování (komunistické vrchnosti) a byl ještě v podmínce.

zdroj: YouTube

Absurdní bylo také to, že o příštím prezidentovi a jeho postojích ještě několik týdnů před listopadem '89 mělo ze čtrnácti milionů obyvatel Československa povědomí patrně jen několik set tisíc lidí, možná milion.

Byli to ti, kteří poslouchali "štvavé" vysílačky Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a české vysílání BBC z Londýna. Anebo aktivní komunisté či členové spolků z Národní fronty, kteří se zabývali "protisocialistickými živly" na svých schůzích a podepisovali petice, jejichž základním sdělením bylo heslo "republiku si rozvracet nenecháme".

A do třetice všeho absurdního: O Havlovu volbu se významně zasloužil kariérní komunista – Slovák Marián Čalfa.

Socialismus u konce s dechem

Komunistický blok se na podzim devětaosmdesátého roku hroutil. A režim, od kterého dal poslední sovětský vůdce Michail Gorbačov ruce pryč, neměl za této situace šanci přežít.

Václav Havel zdraví dav lidí na nádvoří Hradu poté, co složil prezidentský slib. Po boku stojí manželka Olga | zdroj: Profimedia

Občanské fórum a Veřejnost proti násilí získávaly ve státě čím dál větší vliv, zato Komunistická strana Československa pod tlakem ulice ztrácela půdu pod nohama. Komunističtí pohlaváři byli jeden po druhém odstavováni na vedlejší kolej. Mizeli z vedení státostrany, z vlády, z parlamentu…

Prezident Gustáv Husák vyslyšel výzvy Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí a 10. prosince 1989 abdikoval. Hrad definitivně opustil poté, co jmenoval vládu "národního porozumění", ve které spolu s komunisty zasedli zástupci opozice, které do té doby označoval za "odpadlíky".

Premiérem se stal komunista Marián Čalfa. Husák mu během konverzace po přípitku sdělil, že "socialismus u nás nadobro skončil". Čalfovi to ale říkat nemusel. Bystrý aparátčík se toho dovtípil i bez něj. Už tehdy byl rozhodnut, že z komunistické strany vystoupí.

Na uvolněné prezidentské křeslo byl téhož dne, kdy z Hradu definitivně zmizel normalizátor Husák, na Václavském náměstí veřejně navržen Václav Havel.

Hlasovací automaty

Havel pochopitelně nebyl jedinou figurou, která vstoupila do hry o Hrad. Komunisté tam chtěli prosadit Ladislava Adamce, a to všelidovou volbou. Bývalý premiér však pohořel během demonstrace na Letné, kde ho při projevu vypískaly stovky tisíc lidí.

Komunistický potěr ze Socialistického svazu mládeže zase navrhoval reformního komunistu z osmašedesátého Čestmíra Císaře. Někdejší ministr školství však ustoupil Havlovi z cesty.

Ustoupit ale nechtěl Alexandr Dubček. Havel ho musel sám přemlouvat. Symbol pražského jara, ač nerad, nakonec vzal za vděk příslibem funkce předsedy parlamentu.

Režisérem Havlovy cesty na Hrad se pak stal Čalfa. Patnáctého prosince vzkázal Havlovi, že se s ním chce sejít a projednat jeho kandidaturu. Týž den spolu oba aktéři jednali na úřadu vlády.

Historik Jiří Suk, který nazval Čalfu technologem moci, popisuje v knize Labyrintem revoluce (Prostor, 2009) klíčové chvíle takto:

"Do dění vstoupil nový předseda federální vlády Marián Čalfa, který patřil do týmu bývalého premiéra Ladislava Adamce, avšak rozhodl se ho opustit. Nabídl Havlovi řešení nové zápletky. Slíbil, že se postará o to, aby ho Federální shromáždění zvolilo ještě v roce 1989 prezidentem. Na Havlovu námitku, že na to parlament v současném složení nepřistoupí, reagoval jako protřelý znalec mocenských praktik: 'Parlament je třeba využít právě v tomto složení, v němž je zvyklý odhlasovat všechno, co mu předloží'."

K tomu historik podotkl: "Čalfa dobře věděl, o čem mluví."

Vše dopadlo, jak rodák z východoslovenského Trebišova slíbil. A to museli komunističtí poslanci spolknout i změnu prezidentského slibu, ze kterého byla speciálně pro Havla vypuštěna pasáž o věrnosti socialismu. A také schválit (kooptovat) několik nových poslanců, vesměs z řad disidentů, ale i Alexandra Dubčeka.

zdroj: YouTube

Při samotné volbě prezidenta pak nebyl nikdo proti a nikdo se nezdržel hlasování. Ve Vladislavském sále Hradu se shromáždilo 326 z 350 poslanců a mezi hlasujícími bylo 93 procent těch, kteří byli do Federálního shromáždění zvoleni (přesněji vybráni komunistickým vedením) v roce 1986.

Co by, kdyby… ?

Čalfa historiku Sukovi řekl: "Já jsem byl (na poslance) opravdu hodně brutální. Skutečně. Prostě byli poslanci, kterým se muselo 'domluvit'."

Svou práci zvládl. Značně mu ji však ulehčili studenti, kteří tlačili na poslance a několikrát oblehli parlament. Zástupci "dělníků, rolníků a pracující inteligence", kteří jejich špalírem procházeli, byli viditelně nervózní.

Je také jasné, že výsledek by nebyl tak jednoznačný, kdyby poslanci nemuseli hlasovat veřejně.

Na strach poslanců upozornil v rozhovoru s Karlem Hvížďalou také Václav Havel: "Zajisté hrál v chování parlamentu svou významnou roli strach… Poslanci vlastně jen přihlédli k reálnému stavu věcí a respektovali, byť možná se zaťatými zuby, obecnou vůli. Nikdo z nás tehdy nevěděl, co by se stalo, kdyby mě nezvolili. Těm lidem vlastně nic jiného ani nezbývalo, pokud tedy měli aspoň trochu soudnost."

Komunističtí poslanci před třiceti lety sehráli jedno z mnoha představení v roli poslušných loutek. Přesně, jak předpověděl "brutální Marián".

  ... a nakonec rozesmáté véčko. Oznámilo konec soudruhů prezidentů | zdroj: Profimedia