Dárečky mezi zeměmi mají v diplomacii tisíciletou historii. Někdy některý stát poslal na důkaz přátelství druhému med, někdy tygra, jindy luxusní limuzíny, někde dostane prezident svůj sud s koňakem. Česko zvolilo křišťálové lustry.

Dar v hodnotě 1,5 milionu korun je zvolený poměrně příhodně, turecký parlament osvětlovaly tehdy ještě československé lustry z Kamenického Šenova od konce 50. let. Zničili je až pučisté, kteří se v polovině července pokusili svrhnout vládu.

Když je Zaorálek slavnostně rozsvěcel, prohlásil: "Když jsme se dozvěděli, že ty lustry byly zničeny, tak nás poměrně rychle napadlo, že bychom chtěli dát gestem najevo, že stojíme na vaší straně. Jsem rád, že se to povedlo, že jsme dneska tady rozsvítili, a jsem na to hrdý. Je to lépe, než kdybych vám jenom říkal, že vám držím palce."

Na plytkých slovech diplomata by jindy nebylo nic zvláštního. Kdyby ovšem ministr země Evropské unie v podstatě neříkal, že Česko schvaluje kontroverzní postupy státu, který po desetitisících zavírá odpůrce režimu a unii vyhrožuje, že na ni pošle davy uprchlíků.

Svým podlézavým přístupem mohl samozřejmě zkoušet vylepšit šanci na vydání dvojice Čechů zadržených kvůli podezření z připojení ke kurdským milicím. Nicméně bylo skutečně takové teatrální gesto nutné a povede k něčemu? Pokud je Turecko skutečně považuje za teroristy, lustry a podpora vládě nebudou stačit.

1/2 ČR renovuje 10 lustrů dodaných z ČSR do TR parlamentu v roce 1958, které byly poškozeny během pokusu o převrat + darovala 15 nových. pic.twitter.com/0de2Sdcaf5

— Lubomír Zaorálek (@ZaoralekL) 13. prosince 2016

Turecko v posledních měsících už několikrát ukázalo, že umí Evropu vydírat. Lze si ale stěží představit, že Česku samo nakázalo dovézt lustry a před celým poslaneckým plném odsoudit puč.

Jistě, státníci, v čele s tureckými spojenci v konfliktech Spojenými státy a Německem, po pokusu o státní převrat neváhali s odsouzením aktu. Není na tom ostatně nic neobvyklého – vláda, poslanci i prezident byli přece jen demokraticky zvolení, i když si o nich může každý myslet své.

Odsouzení puče ano, ale vše má své meze...

Během prvních deseti dnů se tureckému ministru zahraničí Mevlütovi Çavuşogluovi telefonicky ozvalo více než šedesát státníků s podporou vládě. Ti nejvýznamnější z nich zveřejnili své stanovisko veřejně, většinou s dodatkem, že se věří, že se vše vyřeší bez násilí a v poklidu.

Když se tak nestalo, začali jednání místních politiků v čele s prezidentem kritizovat a Evropský parlament dokonce vyzval ke zmražení jednání s Tureckem. Český premiér Bohuslav Sobotka sice prohlásil, že se nesmíme nechat vydírat, leč jeho ministr tajtrlíkující u sultánského dvora na to má zřejmě jiný názor.

Podobné věci se řeší za zavřenými dveřmi, což by muž, který stojí v čele české diplomacie už nějaký ten pátek, měl vědět.

Pomůže šaškování s lustrem, nebo bude potřeba přidat taneček?

Od července se u tureckého šéfa diplomacie vystřídalo několik zahraničních politiků a velvyslanců. Pomineme-li ruského prezidenta Vladimira Putina a amerického viceprezidenta Joea Bidena, žádnému se nedostalo takové pozornosti jako Zaorálkovi. A to jen proto, že podpořil jednání země ve chvíli, kdy se od něj Zápas distancuje a vyzývá naopak režim k mírnějšímu jednání.

Jestli tureckému vyděrači stačilo polechtání ega ze strany malé středoevropské zemičky k tomu, aby upustil od tvrdého trestu pro mladé Čechy, nebo bude potřeba sultánovi zatancovat i na jiné téma, se teprve ukáže.

Jedno je ale téměř jisté, pod českými svícny bude brzy v zemi vládnout referendem posvěcená neomezení vyděračská tma prezidenta Erdogana a záleží v podstatě jen na něm, zda se nad dvojicí smiluje.