Hospodářské reformy v Íránu se zjevně moc nepovedly. Protivládní protesty, které trvají od minulého čtvrtka, jsou motivované špatnou ekonomickou situací v zemi. Režim se brání obzvlášť brutálně, obětí už jsou na tři desítky a za mřížemi skončily stovky lidí. Jsou to největší protesty od roku 2009, kdy byl bývalý prezident Mahmúd Ahmadínežád zvolen podruhé jako kandidát konzervativců a mnozí Íránci považovali volby za zmanipulované. Demonstrace byly tehdy brutálně potlačeny a vyžádaly si několik desítek obětí.

Dva vůdci

V Íránu mají duchovního vůdce ajatolláha Alího Chameneího, který by správně neměl mít moc, ale má ji. A pak tu mají prezidenta Hasana Rúháního, který by podle ústavy měl mít moc, ale de facto ji nemá.

Západní politici přitom sázejí právě na podporu jakéhosi reformního křídla kolem Rúháního a už léta doufají v postupnou liberalizaci tamního režimu. Nynější protesty ale dokazují, že nábožensko-totalitní systém islámské republiky je nereformovatelný a že snaha Západu přikrášlovat tamní poměry a vtírat se do přízně Teheránu nebyla k ničemu.

Vyjádřené "znepokojení" a výzvy západních politiků na adresu režimu, aby se zdržel násilností, jsou jen důkazem bezradnosti a toho, že tato politika vedla do slepé uličky.

Nedemonstruje se proti systému, ale proti jeho selhání

Pokud v autoritářském systému vyjdou lidé do ulic, připisuje se jim při pohledu zvenčí především touha po svobodě. Vždyť téměř devětatřicet let po zavedení přísného islámského režimu v Íránu si přece nemohou lidé nic tak toužebně přát, jako právě změnu.

"Íránci konečně jednají proti brutálnímu a zkorumpovanému režimu. Mají málo jídla, vysokou inflaci a žádná lidská práva," napsal na twitteru americký prezident Donald Trump. Tak jednoduché to ale není. Protesty se od těch v roce 2009 totiž liší. V ulicích tentokrát není vzdělaná střední vrstva, ale chudí. To činí situaci značně výbušnou. A i když vedení země obviňuje z vyvolání protestů zahraničí, demonstrace se zaměřují na domácí problémy.

The people of Iran are finally acting against the brutal and corrupt Iranian regime. All of the money that President Obama so foolishly gave them went into terrorism and into their “pockets.” The people have little food, big inflation and no human rights. The U.S. is watching!

— Donald J. Trump (@realDonaldTrump) 2. ledna 2018

"Nepřátelé Íránu v minulých dnech využili všechny prostředky včetně peněz, zbraní a politického i tajného aparátu, aby vyprovokovali problémy v islámské republice," zdůraznil duchovní vůdce Chameneí. Tajemník íránské národní bezpečnostní rady Alí Šamchání zase prohlásil, že některé země vedou proti Íránu válku prostřednictvím internetu a sociálních sítí. Za nepokoji v Íránu jsou podle něj USA, Británie a Saúdská Arábie.

Ať už nejnovější vlnu protestů vyvolalo cokoliv, je vyjádřením rostoucí nespokojenosti způsobené konkrétními problémy: zavíráním továren, nevyplácením mezd nebo potížemi v bankovním sektoru, kvůli nimž lidé přišli o peníze. Írán se potýká s vysokou nezaměstnaností hlavně mezi mladými lidmi, velkou inflací a nespokojeností lidí s vysokými cenami zejména potravin, z nichž některé jako kuřata a vejce v poslední době zdražily téměř o polovinu.

Úsporná opatření na straně jedné, masivní korupce na straně druhé. Lidi tedy nevyhnal do ulic samotný systém, ale jeho selhání. Zvlášť když si mnozí Íránci od dohody se západními mocnostmi o íránském jaderném programu z roku 2015 slibovali něco na způsob hospodářského zázraku.

Lidem vadí i vojenská angažovanost Íránu v cizině

Žádný hospodářský zázrak se ale nekonal. Už jenom proto, že Spojené státy pod Donaldem Trumpem dohodu zpochybňovaly a americký prezident už v říjnu oznámil zavedení nových protiíránských sankcí.

Lidem v ulicích vadí i přílišná íránská angažovanost v zahraničí. Argumentují tím, že by se jim dařilo lépe, kdyby se tolik íránských peněz zbytečně necpalo do Arabů. Mají tím na mysli zásahy Íránu do dění v Sýrii a v Iráku, podporu libanonského Hizballáhu a jemenských Hútiů a snahu Teheránu vybudovat síť šíitských milicí v této oblasti. To samozřejmě stojí spoustu peněz.

V Íránu již několik dní trvají protivládní protesty | zdroj: Profimedia

Právě uzavření jaderné dohody, které mělo sloužit k normalizaci íránských vztahů se zahraničím, dalo těmto snahám nový impuls a posílilo ideologickou pozici Íránu v regionální politice. Situaci navíc neprospívá ani nová agresivní politika Saúdské Arábie, přičemž je třeba se v této souvislosti ptát, co vlastně bylo dřív.

Protesty v podstatě zažehl fakt, že zdrojů, které se Teheránu otevřely po uvolnění sankcí, režim nevyužívá ke zlepšení životních podmínek obyvatelstva, ale spíš pro svou vojenskou expanzi. A po vzoru Asadova režimu se i íránští vládci pokoušejí spojovat nynější protestní hnutí s teroristy z Islámského státu. Takovou propagandou se ale nesmíme nechat znovu zmást.

Na potlačování základních lidských práv nelze založit stabilitu žádného režimu. Rúhání sice vyjádřil demonstrantům jakous takous solidaritu, nicméně je vyzval, aby protestovali pokojně. Prezident si dobře uvědomuje, že to byli právě mladí lidé, kdo jej dostal do prezidentské funkce. A právě proto, že by jej radikálové z řad kléru a státního aparátu nikdy nepodpořili, smetla by případná revoluce i jeho samotného. Takovou revoluci proto nikdy nemůže připustit.

Ekonomické, demografické i národnostní problémy

Může tedy být íránská revoluce úspěšná? Vedle ekonomických problémů má země i problém demografický. Starci, kteří drží v rukou otěže moci, reprezentují jen pět procent obyvatelstva. Každý čtvrtý Íránec je přitom mladší patnácti let a průměrný věk činí 27 let.

Koordinované povstání generace, pro niž je "velký satan" USA přitažlivější než zkostnatělá Saúdská Arábie nebo k islámské diktatuře směřující Turecko, by tedy vlastně mělo bez problémů smést v podstatě jakéhokoliv vládce. Přesto nic nenasvědčuje tomu, že by Írán dozrál k tomu, aby se islámského diktátu zbavil. Revoltující generaci totiž chybí vůdčí osobnost – podobně jako tomu bylo i v roce 2009. A diktatura starců nemá problém s tím, aby se svými kritiky pořádně zametla. Zřejmě se ji tedy nepodaří svrhnout ani tentokrát. Totalitní režim zkrátka změnu nepřipouští.

Podobné protesty nejsou ničím výjimečným, výjimečný je tentokrát jen jejich rozsah. Politické vedení už dávno ztratilo podporu lidu. Ještě samozřejmě chybějí političtí lídři, kteří by přinesli nové ideje, ale revoluce jsou nevyzpytatelné a nezřídka se stává, že právě z nich vzejdou nové vůdčí osobnosti.

Následky případného zhroucení režimu v Teheránu by ale byly obrovské a znamenaly by v oblastí výrazné mocenské změny. Nejen proto, že by o podporu přišel Hizballáh i Asadův režim, ale i proto, že v Íránu žijí různé národnosti a kmeny, které mezi sebou mají velké spory a panuje mezi nimi napětí. Pokud by nastalo něco na způsob arabského jara, znamenalo by to občanskou válku, kdy by se vzájemně napadali Peršané, Balúčové, Kurdové, Arabové nebo Turci. A jelikož prakticky všechny blízkovýchodní země jsou v podstatě nepřáteli Íránu, sousedé by přišli svým zdejším krajanům na pomoc.

Do války by byl zřejmě zatažen celý Blízký východ – od Izraele po Rusko. Nemluvě o tom, že až na pár výjimek začala celosvětová vlna islámského terorismu v podstatě až po svržení íránského šáha a nástupu islámského středověku reprezentovaného ajatolláhem Chomejním v roce 1979. Pro teroristy by se případný rozsáhlý válečný konflikt zřejmě stal novým impulsem.

Západ by možná měl dělat všechno pro to, aby pomohl novým silám při překonávání klerikální diktatury v aparátu a v hlavách lidí. A s otevřenou náručí přijmout "nový" Írán. Zároveň je ale možné, že by tím zažehl katastrofu s nedozírnými následky. Proto zatím přešlapuje na místě a omezuje se na vyjadřování různého stupně znepokojení a na výzvy. O moc víc asi ani dělat nemůže.