Už více než čtyři sta let se námořníci děsí šestináctikilometrového úseku u jihovýchodního pobřeží Anglie. V tekutých píscích Goodwinské mělčiny neplánovaně skončilo svou pouť více než tisíc lodí, podle některých odhadů jich proměnlivé písky pohltily dokonce přes dva tisíce.

Mělčina je pro svou blízkost hlavní námořní trasy přes Lamanšský průliv jednou z nejnebezpečnějších a nejzrádnějších mořských oblastí. Písčiny Goodwins Sands i přesto stále marně čekají na zapsání na seznam námořních památkových zón a historici a ekologové musí stále bojovat proti plánům začít v oblasti těžit písek a rozšířit sousední přístav.

Místo opředené tajemstvím a pověstmi o tajných podmořských chodbách má přitom díky své nebezpečnosti mimořádně velkou historickou hodnotu. Uvězněné v písečném dně tu vedle sebe leží koráby z konce 17. století i vraky lodí a letadel z druhé světové války.

Velká bouře zabila tisíc námořníků

Jedním z nejcennějších vraků je britská plachetnice HMS Stirling Castle, která v Goodwinu ztroskotala na konci listopadu 1703 a jejíž velké zachovalé pozůstatky objevili potápěči v roce 1979. Během Velké bouře v mělčinách podle historických odhadů zemřelo na tisíc námořníků.

Rozšiřování nedalekého přístavu by poškodilo nejen historicky cenné vraky, ale unikátní ekosystém, který za stovky let na potopených palubách vznikl. To vše ale k oficiálnímu prohlášení za památku a "námořní hřbitov" nestačí, a tak jeho oblast před vytěžením možná zachrání její novější minulost.

V oblasti se v roce 1940 zřítilo i nejméně šedesát stíhaček, ostatky posádek zhruba padesáti z nich se nikdy nenašly a dá se tak předpokládat, že zůstaly uvězněny v troskách na dně moře. Místo by se tak alespoň mohlo prohlásit vojenským hřbitovem, což by mu mohlo zajistit ochranu.

Goodwinské mělčiny patří mezi námořní hřbitovy, ve kterých lodě končily kvůli přírodním a povětrnostním podmínkám. Podobných míst je na světě několik, byť možná nedosahují takového počtu vraků. Zároveň v minulém století vznikly "hřbitovy", které plní funkci vrakoviště, kam majitelé loď odvezou a nechají svému osudu, případně plánovanému – a většinou nikdy nedokončenému – rozebrání.

Jak vypadají nejzajímavější místa posledního odpočinku plavidel?

Pobřeží koster v Namíbii

Vrak na pobřeží koster | zdroj: ThinkStock

Zhruba pět set kilometrů dlouhý úsek atlantského pobřeží Namíbie má opravdu výštižný název, který vychází z toho, že je po celé délce pokryté kostrami lachtanů, velryb, želv a dalších živočichů, které na pevninu vyvrhlo rozbouřené moře.

Portugalští mořeplavci ho kromě toho překřtili na Bránu do pekla. Místní proudy mají totiž na svědomí i množství lodí, jejichž posádky po ztroskotání neměly ve vyprahlé pouštní pevnině šanci na přežití. Z většiny vraků zbyly jen nevelké trosky, které spíš než trupy lodí připomínají kostry velryb, vedle nichž spočívají.

Korálový útes Shaab Abu Nuhas v Rudém moři

Korálový útes Shaab Abu Nuhas je oblíbený mezi potápeči | zdroj: ThinkStock

Korálový útes v nejsevernější části Rudého moře se nachází nedaleko egyptského pobřeží. Na mořském dně mezi korály leží nejméně sedm vraků, parníkem Carnatic potopeným v roce 1869 počínaje a nákladní lodí Giannis D ztroskotanou v roce 1983 konče. Protože většina vraků leží v mělkých vodách, je útes oblíbený mezi potápěči.

Carnatic byl parník, který se od roku 1962 plavil mezi exotickými přístavy v Kalkatě, Suezu, Bombaji a v Číně. V roce 1869 chybělo do otevření Suezského průplavu ještě pár měsíců, a tak Carnatic vyložil svůj náklad a cestující v Alexandrii a vydal se na další cestu do Bombaje.

Krátce po vyplutí ale narazil na korálový útes a začal nabírat vodu. Kapitán si původně myslel, že poškození lodi není tak vážné, ale 34 hodin po nárazu se loď zlomila vedví a potopila. Zajímavostí je, že na dno parník dopadla tak, že obě poloviny k sobě opět přiléhají a vypadá tak neporušeně, kvůli čemuž je mezi potápěči velmi jeho vrak velmi oblíbený.

Hřbitov ponorek z první světové války u pobřeží Anglie

To, že na jižním a jihovýchodním pobřeží Anglie leží pouhých patnáct metrů pod hladinou 44 ponorek z první světové války, vědí historici krátce. Podvodní archeologové teprve nedávno objevili trosky tří anglických a 41 německých ponorek.

Na rozdíl od stejně starých vraků lodí je tu vysoká pravděpodobnost, že ostatky posádky jsou v troskách stále uvězněny. Technologie byla tou dobou ještě v plenkách a sloužit v ponorce se rovnalo téměř jisté sebevražedné misi. Německo během první světové války použilo 380 ponorek a téměř polovina z nich – 187 – se ztratilo v moři.

Doky v Arthur Kill v americkém Staten Islandu

Hnijící loď na Staten Islandu v New Yorku | zdroj: ThinkStock

Příběh lodního hřbitova v Arthur Kill patří k těm smutnějším. Na jihozápadním konci Staten Islandu v New Yorku odpočívají už několik let zhruba tři desítky vraků lodí. Původní plán rozhodně nebyl vznik vrakoviště, lodím se tu měl naopak vdechovat nový život.

Během druhé světové války tu měly být staré lodě rozebrané a materiál z nich měl sloužit válečným účelům. Lidé sem proto odkládali své staré lodě s těmi nejlepšími úmysly. Leč nakonec jich bylo tolik, že místní pracovníci nápor nestíhali a opuštěné vraky – nabourané remorkéry, nákladní čluny či trajekty – začaly hnít a reznout.

Nyní tu v mělkých bažinatých vodách stále marně čekají na obnovu nebo rozebrání lodě, které už dosloužily. Některé z nich jsou přitom cennými historickými kousky, i proto se vrakovišti přezdívá "náhodné námořní muzeum".

Areál je oplocený a veřejně nepřístupný, ale lidé si moc se zákazovou cedulí hlavu nelámou. Malé čluny při okrajích jsou počmárané graffiti a místo má svého ducha, který láká umělce a fotografy. Varování ale má svůj důvod, z nejednoho vraku stále uniká palivo, oleje a další – dokonce i radiaoaktivní – látky.

Golden Gate v San Francisku

Když se řekne San Francisco a Kalifornie, lidi napadne slunce a žár, rozhodně ne hřbitov lodí. Přesto se na dně zálivu Gulf of the Farallones National Marine Sanctuary a v Rekreační oblasti Golden Gate nachází nejméně tři stovky vraků.

Odhaduje se, že první lodě se zde potopily už koncem 16. století a na dno tu plavidla klesala ještě v 80. letech minulého století. Mohla za to většinou hustá mlha, kvůli níž lodě narazily na útesy nebo do trupů lodí, které měly tu smůlu před nimi.  

Desítky až stovky lodí stále čekají na odkrytí, u části z nich pomohly průzkumy pomocí sonarů. Část nákladních, vlečných či rybářských lodí ale na objevení stále ještě čeká.

Vrakoviště ruských ponorek v zátoce Olenya Bay

Zátoka Olenya Bay na ruském poloostrově Kola se během studené války změnila v místo, kde se likvidovaly vysloužilé nebo poškozené ruské ponorky. Prakticky hned za rohem se nacházela ruská vojenská základna, a tak v roce 1970 přišlo vedení s nápadem, že by se odlehlosti a uzavřenosti oblasti dalo využít i pro likvidaci vojenského odpadu, konkrétně právě ponorek.

Vysloužilé ponorky byly převezeny na základnu, kde je měli dělníci rozebrat a z jejich dílů vystavět nové. Protože ale nestíhali, zjednodušovali si práci tím, že část vraků jednoduše "odklidili" do zátoky. Část vraků se potopila, jenže začaly z nich do vody prosakovat olej a další chemické látky. Desítky let se nic neřešilo, snahy o to dostat zátoku do původního stavu začaly teprve nedávno.

Zajímavostí je, že na rozdíl od většiny námořních hřbitovů nejsou vrahy ukryté na dně, část "sbírky" vyčnívá nad hladinou a k prohlídce tak nejí potřeba potápěčské vybavení ani dlouhá cesta. Stačí se podívat na satelitní snímky.

Válečný hřbitov Laguna Chuuk v Mikronésii

Na dně japonského moře jsou trosky nejen válečných lodí, ale i jejich nákladu | zdroj: ThinkStock

Atol Chuuk (do roku 1990 Truk) leží v jihozápadní části Tichého oceánu. Během druhé světové války na něm mělo základnu Japonské císařské námořnictvo, které v místní laguně kotvilo své lodě. V roce 1944 základnu během Operace Hailstone napadly spojenecké síly.

Na přístav dopadlo více než 400 tun bomb a torpéd, které potopily 40 lodí i s posádkami. Deset týdnů na to následoval druhý nálet, který byl ještě ničivější a ke dnu kleslo ještě více japonských lodí.

Na dně od té doby leží desítky vraků nejen lodí, ale i vojenské techniky – municí počínaje a tanky konče, kterou měly na palubě. I nyní, více než sedmdesát let od jejich potopení jsou na hladině stále patrné olejové skvrny z unikajícího paliva.

Atlantický hřbitov

Na dně Atlantského hřbitova leží tisíce vraků | zdroj: ThinkStock

Pobřeží Severní Karolíny má dlouhá staletí pověst nebezpečných a potenciálně smrtících vod. Je proto známé jako Atlantický hřbitov, jen se přesně neví, kolik vraků lodí na jeho dně leží. Předpokládá se, že v místních ostrůvkách, mělkých vodách, korálových útesech, pobřežních proudech a v bouřích neustále se měnící geografii ztroskotaly od 16. století tisíce lodí.

Pobřežní oblast je pro lodě tak nebezpečná, že si místní po staletí vydělávali na živobytí tím, že pomáhali zachraňovat uvízlé a ztroskotané lodě. Na ztroskotaných lodích se ale dalo vydělávat i jinak – kvůli mělčinám byla oblast oblíbená mezi piráty: lodě navedli na mělčinu a po jejich uvíznutí uloupili náklad.

Zátoka Homebush Bay v Sydney

Jeden z nejkrásnějších vraků na světě - SS Ayrfield | zdroj: ThinkStock

Zátoka Homebush Bay leží na západním předměstí Sydney, ve 20. století se oblast stala centrem těžkého průmyslu a v polovině 20. století se tu měly rozebírat a likvidovat staré a poškozené lodě.

Jednou z nich je i SS Ayrfield postavená v roce 1912 a na jejíž rozebrání se už nedostalo. Místo toho se pro proměnila v jeden z nejúžasnějších vraků na Zemi. Ponechána v zálivu porostla mangrovníky a stal se z ní doslova plovoucí les.

Ostatní vraky sice nejsou tak malebné, ale mají své příběhy. Třeba SS Mortlake Bank z roku 1924, kterou v přístavu v Sydney zasáhla v roce 1942 japonská torpéda. Všechny lodě v Homebush Bay marně čekají na konec, který nikdy nepřijde. Otázkou je, co s nimi bude dál, protože čtvrť patří mezi nejrychleji se rozvíjející oblasti Sydney a vzniká zde nová rezidenční čtvrť.

Vrakoviště v přístavu Nuadhibú v Mauritánii

Vrak lodi United Malika | zdroj: ThinkStock

Po téměř tři desítky let přijíždějí do přístavu statisícového města Nuadhibú lodě, jejichž majitelé se jich chtějí zbavit. Korupce městkou kasu tak vysála, že úřady dlouhá léta tolerovaly, že lidé nechávají své lodě za poplatek v místním přístavu, který se změnil postupně ve vrakoviště.

Reziví a hnije tu zhruba tři sta lodí. Asi nejznámější takto odloženou lodí je 120 metrů dlouhé nákladní plavidlo United Malika, která tu "omylem" – stejně jako všechny místní vraky – najeoa na mělčinu 4. srpna 2003.

Přestože existuje řada návrhů, jak se vrakoviště zbavit, zatím k tomu nedošlo. Trosky se tak postupně stávají domovem mořských živočichů a zároveň i zdrojem příjmu místních obyvatel, kteří z nich "zachraňují" vše, co má jen trochu cenu. Rozebírají a "recyklují" motory, elektrické vedení a samozřejmě kovy.