Stále nevycházím z údivu, jak dlouho žije kauza s údajnými Peroutkovými výroky na adresu Adolfa Hitlera. Celá kauza je neustále živena a oživována oběma stranami a zřejmě nebude pohřbena minimálně do příštích prezidentských voleb.

Peroutka, muž Hradu

Ferdinand Peroutka je jednou z těch osobností, kterou se kde kdo zaklíná a na niž jsou navěšovány přívlastky a slova, aniž by se řešil časoprostor a myšlenkový svět dané doby.

Zejména v období válečném je obtížné se hodnocení dopouštět. Peroutka – je to zjevné z jeho textů – zažil během mnichovské krize a Benešově následném útěku do emigrace otřes a hledal tak trochu sám sebe.

Předtím jasně sympatizoval s Hradem. Jeho publicistická činnost konvenovala s filosofií, vizemi a politikou Masaryka, Beneše a lidí, jimiž se obklopovali. Systém, o který ČSR opřela svou obranou a zahraniční politiku, ale selhal v dobách mnichovské krize. A v očích mnohých selhala i tato hradní nomenklatura s Benešem včele.

Plísněn byl i Peroutka, neboť byl ve svých publicistických aktivitách jejím advokátem. Ztratil půdu pod nohama a hledal způsob, kterak se vyrovnat s nastalou změnou poměrů.

Peroutka byl leckým, nikoliv však vizionářem, jenž by dokázal bezchybně předvídat běh událostí. Bylo snadné vynášet soudy nad jeho články a sčítat jeho omyly.

Hitler v galerii hrdinů

Kdo v jeho realitě mohl tušit, kam doba dokráčí a kam se svět bude ubírat? Pak tu jsou faktory, jejichž váhu ani za všemožných badatelských metod nemůžeme dostatečně přesně určitě. Všechno by to bylo o psychologizaci dějin a k tomu by měla odvahu jen hrstka historiků.

I pro uši těch nepatrně poučených, mezi které se troufám počítat, je bolestivé slyšet, jak jsou ohýbána a dezinterpretovány dávné výroky osob. Kterak jsou bezostyšně odřezávána od původního kontextu a drze vsazována do reality jiné. Do reality, která je vzdálené často nejen časově. Ve svém oboru zajisté nejsem sám, koho zaráží, s jakou samozřejmostí tak činí politici.

Peroutka nejspíš nenapsal „Hitler je gentleman“, ale zcela jistě o Hitlerovi napsal: „Němci nemají nikoho, koho by ve své Walhalle, ve své galerii národních hrdinů postavili výše.“ Toto byste si mohli přečíst hned v úvodním odstavci Peroutkova článku v týdeník Přítomnost ze 26. 4. 1939, tedy v týdnu, kdy Hitler oslavil padesátiny. Cítíte v těchto slovech angažovanost, aktivismus a obdiv?

Věta stojící takto osamoceně by se tak leckomu mohla pozdávat. Zcela jistě je v ní ocenění kancléřových kvalit. Ovšem ocenění z pohledu tehdejších Němců a jejich tehdejšího vnímání vlastních dějin, nikoliv však z pohledu dějin lidstva a dějin světových.

Součást poraženého establishmentu

My žijeme v době, kdy i německý národ vnímá Adolfa Hitlera jako arciďábla, kterého je neslušné vzpomínat a chválit. Číst na jeho adresu pozitivní slova od jedné z nejvýraznějších tváří prvorepublikového veřejného života a novinařiny by mohlo být o to otřesnější.

Teď ale přidejme onen nutný kontext. Je závěr dubna 1939 – tedy méně než měsíc a půl po pohlcení zbytku republiky Německem a půl roku po Mnichovské dohodě. Už v tom mezidobí mezi mnichovskou dohodou a15. březnem 1939 bylo zjevné, že Češi s Němci musí najít nějaký modus vivendi, který jim umožní vedle sebe existovat.

Republika zbavená vojenské i diplomatické obrany a obklíčená ze všech stran nepříteli se v nastalé atmosféře měnila. Řečeno dobovým slangem: republika se měla „odbenešit“. Veřejné a agresivní projevy frustrace vůči minulému establishmentu byly čím dál četnější a časem také stále více oficiálnější. A Peroutka byl s tím selhavším a poraženým establishmentem spojen po celou svou dosavadní kariéru.

Existence jeho samotného jako osoby i jeho týdeníku nebyla za takových poměrů právě příjemná a bezstarostná. Ve svých prvních pomnichovských textech tedy hájí sebe a mluví o tom, že vlastně stále zůstává věrný tomu, co dělal za první republiky. Že byl spíše komentátorem dějů, než aby byl jejich advokátem.

Časopis Přítomnost totiž reagoval na přítomnost a činil tak i za nových poměrů. Nestal se stranickým plátkem, neagitoval. Jen hodnotil a komentoval, ale i tím se vyhranil a spousta čtenářů tomu tak rozuměla. Indiferentní nemohl zůstat ani v této době. Noví mocní si uvědomovali i prestiž Peroutkova týdeníku a přáli si ho přimět k nějakému aktivismu ve svůj prospěch.

Peroutka si však nechával dosti záležet, aby se nezpronevěřil sám sobě a přitom neohrožoval budoucnost týdeníku tím, že by popuzoval jak své čtenáře, tak i představitele nového režimu. I ten článek o Hitlerovi je pak ve výsledku poněkud zvláštní. O čemž se také můžete sami přesvědčit zde, v odkazu na historické vydání Přítomnosti.

Žalován a žalářován

Po přičtení zásluh Hitlera o německý národ, je tu ovšem i opatrné upozornění, že adaptování nacistických idejí a vnějších formálních projevů tohoto režimu Čechy by bylo neakceptovatelné pro Němce, neboť jde údajně pouze o jejich vlastní konstrukt odpovídající jejich nátuře, a nepatřičné pro Čechy, jelikož by tím vcházeli do prostoru, který jim není ani podle Mein Kampfu určen.

Celkově jde tedy o dost zvláštní článek, který ten, kdo jej tak bude chtít vidět, může číst jako projev kolaborantství. Stejně jako v něm jiný může spatřovat odbojné gesto.

A ještě pár vět, které celému příběhu kolem tohoto článku, jak věřím, dodají pointu. Ona totiž ta prapodivná rozporuplnost článku poznamenala osud jeho autora. Za tento text byl Peroutka žalován a žalářován – a to dokonce dvěma režimy.

Přitížil mu totiž jak u nacistů (pro které byl málo proněmecký), tak později po válce před československým národním soudem, kdy se zase některým arbitrům národního svědomí zdál proněmecký až příliš.

Tyto soudy ovšem probíhaly v dobách poznamenaných válkou, v emocích, jež vyvolala. Od těchto časů ale uteklo mnoho zim a změnilo se tolik věcí, které umožňují udržet si odstup. Přesto jsou pořád vytrhována a deformována slova vyřčená v jiné době, za jiného kontextu, pod jinými tlaky a emocemi.

Vynášet soudy nad historickými osobnostmi a jejich citáty – zvláště z tak pohnutých dob – je mi proto dosti protivné a podivuji se těm, kterým to proti srsti není. Ať už se hlásí ke kterémukoliv táboru.

František Štambera pro Ústav nezávislé žurnalistiky

Autor je historik oddělení novodobých českých dějin Národního muzea