Svět kriminálního podsvětí bývá většinou skrytý očím běžného člověka. A možná je to dobře. Jen málokdo si dokáže představit, jak hluboko může lidská bezohlednost a chamtivost klesnout, dokud se s ní nesetká na vlastní kůži. Pro většinu z nás to zůstane jen abstraktní hrozbou, která se děje „někde jinde“. Ale právě v tom je to největší nebezpečí. Protože realita je mnohem temnější, než si většina lidí vůbec dokáže připustit.

Existují lidé, kteří tenhle svět poznali zblízka – a pak se rozhodli otočit zády. Ne proto, že by se báli trestu. Ale protože spatřili věci, které je pronásledují ještě dlouho po tom, co z tohohle světa odešli. Jedním z nich je bývalý hacker, s nímž před časem novináři mluvili. Dnes patří mezi tzv. white hat hackery – tedy ty, kteří využívají své schopnosti k obraně, ne k útoku. Pomáhá lidem chránit jejich identitu a soukromí na internetu, odhaluje slabá místa v systémech a snaží se bojovat proti těm, kteří jeho dovednosti používají k páchání zla.

Oproti němu stojí tzv. black hat hackeři – bezohlední predátoři v digitálním světě. Lidé bez morálky, bez zábran, bez výčitek. Využívají své znalosti výhradně k vlastnímu obohacení, a nezastaví se téměř před ničím. Mezi jejich nejčastější zbraně patří ransomware – metoda, kdy proniknou do systému firmy, organizace nebo instituce, a buď zašifrují její data, nebo ji úplně ochromí. Poté žádají výkupné. A částky, které požadují, rok od roku rostou. Hacker, s nímž mluvili, popsal, jak dřív šlo o stovky nebo tisíce dolarů za jednotlivé oběti. Dnes už ale nejde o drobné. Poslední případ, který zmínil, skončil žádostí o 70 milionů dolarů – za klíč, který by odemkl všechny počítače infikované v rámci jediné kampaně. Jeden klíč. Jediná možnost záchrany.

Ale peníze nejsou to nejhorší. Tenhle bývalý hacker totiž viděl, co se stane, když si útočníci vyberou špatný cíl. A někteří si vybírají cíle naprosto vědomě. Nehledí na to, koho to zničí. Byl svědkem útoků na nemocnice – místa, kde na funkční systémy spoléhají lékaři při záchraně životů. Tam nejde jen o ztrátu dat nebo peněz. Tam jde o to, že když přestanou fungovat počítače, může zemřít člověk. A to není přehánění. To je realita. Představte si, že jste ten, kdo musí vyjednávat s útočníky. Každá minuta, kdy váháte, může znamenat, že někde na sále zemře dítě, že se lékaři nedostanou k výsledkům vyšetření, že se zadrhne celý řetězec péče. A na druhé straně komunikace sedí někdo, komu je to úplně jedno. Hraje si s vámi. Vydírá vás. A ví, že mu možná zaplatíte víc, protože ví, co všechno máte na bedrech. Být v takové situaci je prý ta nejhorší noční můra, jakou si dokážete představit.

Tenhle příběh není fikce. Není to scénář k filmu. Děje se to. A děje se to čím dál častěji. Hlavními cíli už dávno nejsou jen soukromé firmy. Státní instituce, vládní agentury, zdravotnická zařízení, školství – nikdo není mimo nebezpečí. A právě proto je dnes kybernetická bezpečnost důležitější než kdy dřív. Už nejde jen o to, že vám někdo prolomí heslo k e-mailu. Jde o systémy, na kterých stojí celé společnosti. O životy, které mohou být ztraceny kvůli jedinému kliknutí na špatný odkaz. Nikdo z nás se asi nechce stát součástí temného světa digitálního zločinu. Ale právě proto bychom si měli dávat pozor. Měnit hesla. Nezůstávat zbytečně přihlášení. Mít zálohy. A hlavně si uvědomit, že hrozba není vzdálená. Je tichá, neviditelná – a už je tady.