Trávník pod Eiffelovou věží v Paříži je svým způsobem posvátný. Přestože si přes něj denně zkracují cestu tisíce lidí, místní i turisté na něm posedávají na piknikových dekách a současně slouží park Champs de Mars jako místo k provětrání pařížských psích miláčků, dosud nikdy nedostal žádný umělec povolení k tomu využít travnatou plochu ke svému dílu. Až nyní Saype, třicetiletý Francouz s vlastním jménem Guillaume Legros.

Saype je považovaný za jednu z nejnovějších francouzských senzací na poli street artu a graffiti. Je takzvaným "venkovským graffiti umělcem", své obrazy totiž nestříká na šedé pouliční fasády domů či zdí, ale vytvořil si vlastní originální způsob: na rozlehlých travnatých úsecích maluje obří biologicky rozložitelné obrazy. Používá k tomu speciální, podle vlastního receptů namíchané barvy na bázi mouky, pigmentů a mléčné bílkoviny.

Portréty s poselstvím

Saype začínal ultrarealistickým vyobrazováním portrétů místních lidí – ať už to byly ženské tváře na polích ve francouzských Alpách, senior na úbočí švýcarských Alp nebo dítě na ruské mýtině. V poslední době se však z něj spíš než venkovský stává opět pouliční umělec – se svými díly míří do měst, ve kterých známé parky mění v obří plátna viditelná jen z oblohy. Na nich vznikají portréty reagující na současnou klimatickou situaci či uprchlickou krizi.

Například loni na trávníku v centru Ženevy vytvořil obří fresku dívky s rukou nataženou vstříc papírové loďce na jezeře, kterou vzdal hold humanitární organizaci SOS Méditerranée, jež zachraňuje životy migrantů plavících se na vratkých přeplněných lodích Středomořím.

Projekt Beyond Walls (Za zdmi), který právě vzniká v Paříži, na tento ženevský navazuje. Stovky metrů čtverečních pokryje řetěz z propojených lidských rukou. Půjde o obrazy vycházející z fotografií rukou lidí, kteří se zúčastnili loňského galavečera SOS Méditerranée, kde kromě záchranářů, námořníků a mecenášů nechyběli ani někteří ze zachráněných uprchlíků. V následujících třech letech by vyobrazení tohoto "lidského řetězu" či "symbolu pospolitosti", jak projekt označuje, mělo ozdobit trávníky ve městech napříč celým světem.

Sprejer z vesnice

Téma "společného soužití", pohybu za hranicemi a připomínání historie je Saypemu blízké. Jeho prarodiče byli během druhé světové války součástí francouzského hnutí odporu Résistance na venkově na východě Francie a zemřeli poté, co byli deportováni.

Na rozdíl od většiny známých pouličních umělců Saype nevyrůstal na předměstí velkého města, ale pochází z malé vesnice Évette-Salbert nedaleko švýcarských hranic. Jeho matka pracovala v nemocnici na radiologii, otec v IT a malého Guillauma Legrose to k umění nikdy příliš netáhlo. "Jako dítě jsem nikdy nebyl v muzeu nebo na výstavě," přiznal britskému deníku The Guardian.

S graffiti přišel poprvé do styku ve třinácti, kdy ho vnímal jako druh adrenalinu a "možnost, jak přežít ve společnosti". Začínal klasicky – na odlehlých zdech tenisových kurtů, fasádách opuštěných domech, pak přešel na mosty a odstavené vlaky. Brzy se posunul k ultrarealistickým portrétům, kdy fotografoval lidi v pařížském metru a následně je maloval černobíle.

Po celá léta kombinoval svou vášeň pro pouliční umění s prací zdravotního bratra, což mu přinášelo i inspiraci. Každodenní konfrontace ošetřovatele lidským utrpením, stárnutím a nemocí ho prý nutila k tomu, aby maloval portréty. Dosud si vybíral si hlavně malé děti nebo naopak seniory, protože na "seniory obvykle v pouličním umění nenarazíte".

Jak na sebe upozornit

Postupně se z města přesunul do zeleně. "Cítil jsem, že městské umění ztratilo něco ze svého významu. Ve městech je tolik vizuálního znečištění, že už v něm graffiti nikdo pořádně neviděl. Tak jsem chtěl najít jiný způsob, jak přitáhnout pozornost lidí," vysvětluje.

Rozhodující pro něj bylo, aby jeho barva nijak trávu nepoškodila a nezanechala na ní žádné stopy. Trvalo rok, než pomocí experimentů na zahradě svých rodičů přišel na ideální složení své bio degradovatelné barvy. Nejprve vytvoří z mouky a vody jakousi pastu, kterou na trávník nanese a vytvoří dočasně voděodolný povrch, na který nanáší barvy – bílou například vyrábí z křídy, černou z dřevěného uhlí.

Samotná tvorba díla je mimořádně náročnou logistickou akcí, kdy musí plochu za pomoci dobrovolníků pečlivě vykolíkovat a následně pak vytyčené plochy naslepo vybarvovat. Na improvizace není čas ani prostor, pařížský projekt, na jehož tvorbu použije celkem 1300 litrů nátěru, proto plánoval dlouhé měsíce.

Až se 15. června obraz slavnostně odhalí, potrvá zhruba dva dny, než ho lidé kompletně roznesou na svých botách. "Je to součást umělecké tvorby," říká.