Od DeLoreanu z Návratu do budoucnosti přes TARDIS doktora Who až po červí díry z Interstellaru – cestování časem je po desetiletí jedním z největších snů lidstva. Populární kultura nám ukazuje hrdiny, kteří díky tajemným strojům a nadpřirozeným silám skáčou stovky let do minulosti či budoucnosti. Ale co kdybychom vám řekli, že vědci začínají brát možnost cestování časem vážně? Že už nejde jen o filmové triky, ale o reálné fyzikální úvahy?

Samozřejmě, nečekejte kouzelný přístroj nebo svítící portál. Realita je mnohem méně efektní, zato o to fascinující. Podle NASA totiž všichni už cestujeme časem – rychlostí jedné sekundy za sekundu. Každý okamžik se tedy posouváme dál v čase. A pokud bychom se dokázali pohybovat rychleji než touto rychlostí, technicky bychom cestovali časem. Jenže to je právě ten háček – překonat tuto hranici znamená narušit samotné zákony fyziky, jak je dnes známe.

Einstein, letadla a miniaturní skoky do budoucnosti

Základy myšlenky cestování časem položil už Albert Einstein v roce 1905, když vytvořil teorii speciální relativity. Zjednodušeně řečeno – čas neteče pro všechny stejně. Záleží na tom, jak rychle se pohybujete a v jakém prostředí se nacházíte. Čím vyšší rychlost, tím pomaleji pro vás plyne čas. Tohle tvrzení zní jako paradox, ale vědci ho dokázali. V roce 1971 naložili Joseph Hafele a Richard Keating čtyři extrémně přesné atomové hodiny do dvou letadel. Jedno letělo po směru rotace Země, druhé proti ní. Po návratu zjistili, že hodiny letící proti směru rotace se zpozdily o 59 nanosekund, zatímco ty po směru času naopak přidaly 273 nanosekund. Ano – šlo o skutečné, i když mikroskopické, cestování časem!

zdroj: Profimedia.cz

A to není všechno. Podobný efekt zažívají i astronauti. Americký astronaut Scott Kelly, který strávil rok na Mezinárodní vesmírné stanici, se po návratu na Zemi vrátil nepatrně mladší než jeho dvojče Mark. Díky rychlosti, jakou se pohyboval na oběžné dráze, totiž pro něj čas plynul pomaleji. Rozdíl byl sice jen několik milisekund, ale i to stačí k potvrzení, že Einstein měl pravdu. Na oběžné dráze se čas opravdu chová jinak než tady dole na Zemi. Pokud bychom dokázali vyvinout technologii, která by nás dostala na podstatně vyšší rychlost – blížící se rychlosti světla – čas by se pro nás zpomalil výrazněji. V extrémním případě by se mohlo stát, že by lidé na Zemi zestárli o celé roky, zatímco pro nás by uběhlo jen několik týdnů.

Warp bubliny a fyzika budoucnosti

Australští fyzici Tim C. Ralph a Achintya Sajeendran se nedávno pustili do zkoumání toho, jak by mohlo vypadat cestování časem podle teorie známé jako Alcubierrova bublina. Tato myšlenka, kterou původně formuloval Miguel Alcubierre v 90. letech, popisuje hypotetický způsob, jak se pohybovat rychleji než světlo – nikoli tím, že loď zrychlí, ale tím, že přesune samotný časoprostor. Jako byste zpod vesmírné lodi vytáhli ubrus a tím ji posunuli kupředu.

Ralph a Sajeendran dokonce navrhli nový model, který by mohl simulovat interakci částic se svým vlastním minulým či budoucím já – něco, co zatím existuje jen ve sci-fi příbězích. Podle jejich výpočtů by se v takzvaných uzavřených časových geodetikách mohly částice pohybovat po trajektoriích, které se vracejí do minulosti, a to by mohlo pomoci lépe pochopit, jak funguje samotná struktura času. Zní to jako šílenost, ale právě tyto experimenty myšlenek posouvají fyziku kupředu. Každá podobná studie nám přináší střípky do skládačky, kterou je časoprostor – a kdo ví, možná jednou zjistíme, že cestování časem není jen snem, ale skutečnou možností.

Možná to všechno zní neuvěřitelně, ale právě takto se rodí skutečné vědecké revoluce. Od Einsteinových rovnic přes atomové hodiny až po warp bubliny – každý krok nás přibližuje k pochopení času samotného. Cestování časem sice zatím neumožní vidět dinosaury ani budoucí civilizace, ale jedno je jisté: už teď jsme všichni cestovateli – jen o tom většinou nepřemýšlíme.