Diplomatický protokol je v otázce pozorností relativně volný, rozhodně by však měl zohledňovat kulturní zvyklosti jednotlivých zemí. Starosta Tchaj-peje se dárku zasmál, dostat ho ale od představitele jiné asijské země, býval by to pro něj byl signál toho, že jeho čas se krátí. Britská baronka se se studem omluvila slovy, že se "člověk každý den naučí něco nového".

Nutno poznamenat, že nebyla zdaleka jediná, kdo v této věci pochybil. Pořekadlo "jiný kraj, jiný mrav" platí v případě drobných pozorností dvojnásob. Co se může v jedné zemi považovat za vzácný dar, je v jiné kardinální urážkou.

"Darovat ceremoniální meč je v některých částech Afriky symbolem moci. Ovšem například ve Švýcarsku na něj mohou pohlížet jako na symbol agrese," vysvětluje britský odborník na etiketu William Hanson. Právě Brité jsou v umění delikátní diplomacie považováni za mistry.

Ani zdánlivě neškodná pozornost v podobě květin není bez nástrah. Chryzantémy jsou ve Španělsku spojované se smrtí, romantické rudé růže mohou na obchodní schůzce zase působit nevhodně. Naopak žluté růže jsou ve Francii náznakem nevěry. V zásadě platí, že kytice květin má být v lichém počtu. Třináctka květin je však jasné ne.

Darujte někomu ve Velké Británii nůž a vaše přátelství končí, v Japonsku ho tím vyzvete k sebevraždě. Pokud si chtějí diplomaté být neutrálností dárku jistí, volí pragmaticky knihu. Výpravná či historická publikace vaší rodné země zkrátka neurazí. Naopak může obdarovaný do budoucna předejít kulturním faux pas. 

V každém případě ale platí, že se dary dostávají, ale nekradou. Zvláštní pozornost tomu byla věnována před několika lety poté, co tehdejší český prezident Václav Klaus během návštěvy Chile strčil po podpisu dokumentů zcizil pero přímo před televizními kamerami. 

Ze záběrů, kde si hlava státu nenápadně zasouvá pero do kapsy, si dělal legraci celý svět. Hrad pak jen těžko vysvětloval veřejnosti, že jde o běžnou praxi, kdy si státníci a diplomaté po podpisů listin nechávají pera na památku.