Demokratizace vesmíru: Nové kosmické závody bez pravidel

MAGAZÍN - Magazín autor: Zdeněk Gazur

Vesmírné výpravy byly až donedávna v režii jednotlivých států či misí s mezinárodní účastí. Možnosti se ale začínají otevírat i pro zájemce ze soukromého sektoru. Třeba takový satelit bude moci na oběžnou dráhu Země vyslat prakticky každý, kdo na něj bude mít peníze. Vesmírné právo na tento nový trend nepamatuje. To by však z hlediska bezpečnosti mohlo do budoucna znamenat větší než malé množství potíží. 

Dobývání vesmíru přebírají soukromé firmy z rukou států. Právo ale zůstává pozadu

Dobývání vesmíru přebírají soukromé firmy z rukou států. Právo ale zůstává pozadu,zdroj: Profimedia.cz

Kosmickou éru lidstva odstartovala v roce 1957 první družice, kterou člověk úspěšně vyslal do vesmíru. Jmenovala se Sputnik 1 a její vyslání na zemskou orbitu bylo – nikoliv překvapivě – plně v režii Moskvy. Podobně tomu bylo i s dalšími vesmírnými výpravami, ať už pod dohledem Sovětského svazu, Spojených států, Francie či Japonska: pokaždé za nimi stál stát. Byl k tomu prostý důvod. Náklady na cestování do kosmu byly astronomicky vysoké a nikdo jiný by je nedokázal zaplatit. Až doteď.

Pokud měla být vesmírná mise úspěšná, musel stát (nebo státy, pokud šlo o mezinárodní misi) masivně investovat do technologií a infrastruktury, přičemž riziko neúspěchu bylo vždy relativně vysoké. Něco takového si dříve mohly dovolit jen velmi bohaté státy – supervelmoci.

Jeden příklad za všechny: Na vesmírném programu Apollo se v letech 1961 až 1972 podílelo 400 tisíc lidí, Američané do něj nalili částku odpovídající více než 110 miliardám dnešních dolarů (to je 2,7 bilionu korun), a přesto během něj zemřeli tři zkušení astronauti. Havárii raketoplánu Columbia, kterou v roce 2003 nepřežil nikdo ze sedmičlenné posádky, ani netřeba připomínat.

Vesmír pro každého

Spojené státy, Sovětský svaz a řada dalších zemí (včetně tehdejšího Československa) podepsaly v roce 1967 takzvanou Kosmickou smlouvu, která upravuje zásady činnosti jednotlivých států při výzkumu a využívání kosmického prostoru.

Říká mimo jiné, že kosmický prostor patří celému lidstvu a jednotlivé státy si ho nemůžou žádným způsobem přivlastnit. Současně zakazuje na Měsíc, oběžnou dráhu Země a další nebeská tělesa umisťovat jaderné zbraně a jiné prostředky hromadného ničení.

Smlouva uvedla v platnost čtyři základní principy: určuje, že výzkum a využívání kosmického prostoru jsou přístupné všem státům bez ohledu na jejich hospodářskou vyspělost; stanovuje, že se státy řídí zásadou spolupráce; ukládá, že každý stát zodpovídá za veškeré aktivity vedené z jeho území (ať už prováděné vládními či nevládními organizacemi) a stanovuje odpovědnost smluvních států za škody způsobené jejich kosmickými objekty. Téměř všechny mezinárodní vesmírné dohody jsou založeny na těchto principech.

Jenže o pouhé půlstoletí později je sestrojení satelitu se základními funkcemi poměrně jednoduchou i poměrně levnou záležitostí. Díky dostupnosti malých úsporných počítačů, inovativním výrobním postupům a nižším nákladům na odpalování nosných raket je dnes zahájení vesmírné mise jednodušší než kdy dřív.

Tyto vymoženosti otevřely "dveře do vesmíru" novým hráčům, ať už jde o rozvojové země, které dřív na cestu do kosmu (byť jen na zemskou oběžnou dráhu) nemohly ani pomýšlet, nebo o ambiciózní firmy z nejrůznějších koutů světa.

Jinými slovy: začaly nové vesmírné závody, v nichž nejsou jedinými hráči nejmocnější státy planety, jako tomu bylo dřív. Tentokrát však není výzvou vědecko-technická převaha, nýbrž to, jak stále intenzivnější lidskou činnost ve vesmíru účinně regulovat z hlediska práva.

Družice za babku 

Cestování do vesmíru je dnes mnohem snazší hlavně díky pokrokům v oblasti výpočetní techniky. Dnešní procesory pojmou až tisíckrát víc tranzistorů než jejich předchůdci před dvaceti lety a iPhone 6 ve svých útrobách skrývá zhruba stejný výpočetní výkon jako superpočítače z 90. let.

Netřeba zmiňovat, že zmenšování rozměrů výpočetních zařízení znamená i značnou úsporu energetických nákladů. Malý, úsporný a zároveň výkonný počítač je ideální pro družice, které disponují jen omezeným množstvím elektřiny i prostorem.

Náklady na vesmírné mise pomohly srazit i nové výrobní postupy. S příchodem technologií jako 3D tisk a laserové spékání se mnohé změnilo. S jediným zařízením za zhruba 900 tisíc korun mohou konstruktéři relativně rychle vyrobit věci, pro jejichž výrobu by v minulosti potřebovali "výdobytky" moderní továrny: plastové granuláty, specializované roboty a dopravní pásy.

Nové technologie dokážou snížit výdaje na výrobu řady nepostradatelných součástek nejméně o desetinásobek. Nedocenitelnou výhodou je i fakt, že nemusíte umět pracovat s obráběcími stroji.

A levné už není pouze sestrojení družice, ale i její vyslání na oběžnou dráhu. Své o tom vědí společnosti jako Orbital ATK a SpaceX, které se snaží snižovat náklady na odpalování nosných raket také modernizací konstrukčních a výrobních postupů. Tyto firmy se ovšem stále zaměřují hlavně na tradiční vesmírné mise s těžkými náklady, jako například vypouštění vojenských satelitů a zásobování Mezinárodní vesmírné stanice (ISS).

Nováčci na scéně

Vedle těchto technologických gigantů se však začínají objevovat i zatím málo známé firmy, které soustředí svou činnost na malé satelity. Přinejmenším desítka společností v současnosti pracuje na vývoji malých raket, které dokážou nést náklad o váze do 450 kilogramů.

Proč? Odpověď je nasnadě: Náklady o takto malé váze (obvykle různá výzkumná zařízení nebo meteorologická čidla) totiž musejí čekat, jestli na ně v rámci nějaké větší mise náhodou nezbude místo v nákladním prostoru větší nosné rakety. Nové společnosti se snaží tuto "mezeru na trhu" vyplnit nabídkami, za které zákazník zaplatí od jednoho do deseti milionů dolarů, místo 50 až 250 milionů, které by zaplatil za "tradiční náklad".

Díky těmto pokrokům je nyní vesmír přístupnější než kdy dřív, a chytré mozky jsou si toho dobře vědomy. Jedním z nováčků je malá kalifornská společnost Tyvak Nano-Satellite Systems, ve které pracuje jen dvacítka konstruktérů a dalších specialistů. Za cíl má vyrábět satelity natolik levné a snadno ovladatelné, že by si je mohl pořídit prakticky kdokoliv.

Zatímco výroba "běžného" orbitálního satelitu vyjde na zhruba 100 milionů dolarů (2,5 miliardy korun), Tyvak je nabízí už od 45 tisíc dolarů, to je 1,1 milionu v českých korunách. Služeb této firmy využívá mimo některých soukromých subjektů i americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA).

Není však vyloučeno, že se do vesmírných misí mohou pustit i další nestátní subjekty, které tak ale budou činit z velmi různorodých důvodů. Některé nevládní organizace mohou mít za cíl podkopávat vesmírné plány států, proti jejichž politice dlouhodobě brojí. Jiné zase mohou na oběžnou dráhu vysílat družice s cílem sledovat a zveřejňovat přesuny vojenských jednotek v různých koutech světa.

A nesmíme zapomínat ani na bohaté zločinecké organizace, které by satelity mohly využívat ke sledování policejní činnosti, nebo na vojenské junty, které by díky družicím mohly sledovat své politické odpůrce.

Zastaralé právo?

Demokratizace vesmíru ze zmíněných důvodů jistě nadělá vrásky zákonodárcům, neboť existující právní rámec se v současné době vztahuje pouze na státy. Kosmická smlouva platí bezmála 50 let, za tu dobu se však mnohé změnilo. V současné době existuje 26 státních i soukromých zařízení pro odpalování raket, která leží na území dvanácti států.

Technologie se vyvíjejí závratnou rychlostí. A ukazuje se, že diplomaté a právní experti, kteří Kosmickou smlouvu sepisovali, byli pramalí vizionáři.

Ostatně, těžko mohli předvídat, že bude existovat něco jako komerční vesmírná turistika nebo družice, jejichž sestrojení a vypuštění se bude financovat přes crowdfunding. Stejně tak nemohli tušit, že se do vesmíru pohrnou nevládní organizace, aktivisté a pohádkově bohatí podnikatelé. Proto se směrnice, které sepsali, vztahovaly pouze na to, co dobře znali - na právní ochranu základního vědeckého výzkumu a zákaz jaderných zbraní ve vesmíru.

Co tedy zákonodárci musejí udělat, aby "vesmírnou dohodu" aktualizovali? Prvním krokem je vytvořit jakési "povědomí o vesmírné situaci", tedy jednoduše řečeno přesně vědět, "kde co je", zejména pokud jde o kosmický odpad. Americká sledovací síť U.S. Space Surveillance Network, která spadá pod Strategické velitelství ozbrojených sil USA (STRATCOM), v současnosti monitoruje přes 17 tisíc nejrůznějších zbytků a úlomků z nosných raket a rozmanitých vesmírných zařízení.

Tyto potenciálně nebezpečné objekty však nikdo nesleduje 24 hodin denně. Místo toho jsou zaznamenány pokaždé, když proletí nad sítí optických a radarových stanic na Zemi, a poté jsou jejich oběžné dráhy zaneseny do katalogu k tomu určenému. Když satelity náhle změní svoji orbitu, což se může stát v rámci běžného manévrování, ale i z  důvodů, které jsou záměrně utajované, musí sledovací síť tyto objekty znovu vyhledat a doplnit do katalogu jejich nejnovější polohu, aby nedošlo ke kolizi.

S rostoucím počtem vesmírných hráčů je povědomí o této situaci mnohem důležitější než dřív. Sledování pohybu satelitů umožní jejim vlastníkům předcházet srážkám s jinými družicemi a vesmírným smetím. Dnes je sice takové riziko poměrně nízké, to však neznamená, že se kolize nestávají. A se zvyšujícím se počtem kosmických objektů bude jejich počet jen růst.

Protože jednotlivé státy zodpovídají za objekty, které do vesmíru vypustily, je v zájmu prevence náhodných srážek důležité, aby všechny zúčastněné strany sdílely svá data. Jakýmsi strážcem globálního katalogu byly vždy Spojené státy, avšak i ostatní země a dokonce i soukromé organizace začaly vést své vlastní katalogy.

Nyní nastal čas centralizovat všechny tyto informace do jednoho místa. K tomu ovšem bude nutné, aby jednotlivé vlády schválily novou "vesmírnou politiku" a začaly využívat nové technologie umožňující snazší sdílení dat.

Záměr, nebo náhoda

Další problém tu byl už od počátku dobývání vesmíru, lze však předpokládat, že se ještě zhorší. Družice a rakety jsou často označovány za "technologie dvojího užití". Přeloženo do normálního jazyka to znamená, že je lze použít jak pro mírové, tak pro vojenské účely.

Takový snímkovací satelit například může sledovat nejen zemědělskou produkci, ale také cizí vojenské základny. A čím více soukromých subjektů začne podnikat výpravy na oběžnou dráhu, tímž důležitější bude rozlišovat mezi takzvanými zamýšlenými a nezáměrnými úmysly.

Současné směrnice předpokládají, že každý "vesmírný účastník" uvede své cíle a záměry, jichž se bude stoprocentně držet. Na to však nelze v plné míře spoléhat u menších soukromých subjektů, které mohou chtít operovat ve vesmíru nezávisle na tom, co si přejí vlády jednotlivých zemí.

Soukromé sektory v Evropě a Spojených státech přitom mohou představovat větší problém než firmy v Číně a Rusku, které jsou těsněji napojeny na vládu, a jsou tedy pod větším dohledem.

V uplynulých padesáti letech měly Washington a Moskva vesmír prakticky pro sebe (výjimkou byly ještě země jako Francie nebo Japonsko) a koordinování vesmírné činnosti tak bylo relativně prosté. Dnes ale kolem Země obíhá více než 1300 aktivních družic, za něž zodpovídá 53 zemí. Dokonce i západoafrická Ghana má vlastní vesmírnou agenturu.

Čas jednat

Koordinace vesmírných misí všech zúčastněných států je už tak dost obtížná, ale s nástupem privátního sektoru se situace o to víc zkomplikuje. Ačkoliv je většina velkých komerčních misí i dnes stále propojena s vládami zainteresovaných zemí, řadu menších a zejména levnějších výprav budou financovat zájmové skupiny z různých států.

Bude mnohem těží objektivně posoudit cíl té které mise nebo přidělit odpovědnost správné straně v případě nehody, která by mohla ohrozit provoz meteorologických satelitů, satelitní televize a navigačních systémů.

Kosmická smlouva zůstává slušným základem pro mezinárodní vesmírnou politiku, vlády jednotlivých států však budou muset přispěchat s doplňujícími pravidly. Ačkoliv dohoda činí státy zodpovědnými i za nevládní aktivity iniciované z jejich území, technické překážky až dosud hrály do karet národním vládám, které si v podstatě s něčím takovým vůbec nemusely lámat hlavu.

Tyto překážky jsou však dnes minulostí a zákonodárci budou muset přijít s novými právními předpisy pro takové případy, když se třeba skupina malých soukromých družic potají přiblíží ke státním satelitům za účelem špionáže.

Ať už se vlády dají do práce hned a nový právní rámec pro výzkum a dobývání vesmíru navrhnou rychle, nebo řešení těchto problémů odloží na později, nové vesmírné závody budou tak jako tak pokračovat. A v mnoha směrech budou kopírovat stejnou cestu, kterou se před lety vydal softwarový průmysl.

Když se Apple rozhodl, že vývojářům umožní vytvářet vlastní aplikace pro jeho iPhone, vyvolal tím explozi nečekaných inovací, které změnily náš každodenní život a daly více technologických možností do rukou obyčejných lidí. Ale protože se tato revoluce odehrála až příliš rychle, předstihla zákonodárce a jejich předpisy. Právní experti se až nyní zaobírají důležitými otázkami bezpečnosti a soukromí, které nové aplikace vyvolaly.

Vesmírná komunita je nyní ve stejném postavení jako byli softwaroví vývojáři na začátku éry chytrých telefonů: otevírá se před ní nový, vzrušující prostor, ale vlády ještě ani pořádně nezačaly plánovat, jak bude využíván. A musejí si pospíšit – než se vesmír zaplní.

Tagy: mezinárodní vztahy mezinárodní politika geopolitika dobývání vesmíru kosmický průmysl

Zdroje: Vlastní