Jistě, nelze Giocondě (její originální italský název je La Gioconda) upřít jisté kouzlo a uměleckou preciznost, novátorský přístup da Vinciho i kouzlo "tajemného" úsměvu či dojmu, že z vás portrétovaná žena nespustí oči. Ale zaslouží si skutečně titul nejznámějšího obrazu na světě?

Většinou se její sláva dává do kontextu s bizarní krádeží z roku 1911. Proč se ale Vincenzo Peruggia rozhodl právě pro Monu Lisu, když da Vinci vytvořil mnoho obdobně kvalitních děl?

Odpověď se skrývá v díle v současné době nepříliš známého anglického kritika a učence z 19. století Waltera Patera. Ve své době byl velmi vlivným kritikem, který viktoriánskému publiku v knize Renaissance: studie o umění výtvarném a poesii přiblížil renesanční umění.

Bombastická óda na jeden obraz

Zvlášť velký úspěch měla jeho esej o Moně Lise, kterou pojal jako bombastickou ódu na malbu. Popsal dílo jako mýtické ztělesnění ženské věčnosti a svým cukrováním nad obrazem zaujal mnoho svých současníků, například Oscara Wilda.

Paterův popis obrazu Mony Lisy se stal rychle kultovním a jak se šířil dál za britské hranice, získávalo si dílo stále více příznivců. Pasáže z eseje citovaly brožury Louvru a už o několik let později měla Mona Lisa víc pozornosti než da Vinciho druhé mistrovské dílo – Poslední večeře.

Jak krádež zrodila legendu

Přesto se ještě začátkem 20. století nehonosila přívlastkem nejznámější malby na světě. Pater k tomu sice položil kvalitní základy, ale legendu z ní udělal až Peruggia, který zplodil její vlastní mýtickou auru.

Bývalý zaměstnanec galerie chtěl dílo vrátit "domů" do Itálie, a tak obraz z Louvru po zavíračce vynesl pod kabátem. Trvalo den, než si chybějícího obrazu někdo všiml a další dva roky, než zjistili, kdo ho vzal a že ho měl dva roky doma. Nakonec byl Peruggia dopaden ve chvíli, kdy se ho naivně snažil udat galerii ve Floriencii.

Záhadné zmizení udělalo z díla legendu, plnil titulní stránky novin po celém světě. Novináři připomínali Paterovu esej a o Moně Lise se tak dozvěděli i lidi, kterým umění do té doby nic neříkalo.

Chci vidět její úsměv!

Na přetřes se opět dostal její záhadný úsměv (podle kanadských vědců je daný tím, že Lisa del Giocondo byla krátce po porodu) a když se pak v roce 1914 po krátké výstavě v Itálii, obraz vrátil do Louvru, o jeho příběhu opět psala všechna světová média.

Brzy se stala Mona Lisa slavná v podstatě pro svou slávu. Milovníci umění z celého světa získali pocit, že ono nejznámější umělecké dílo a Lisin tajemný úsměv musí vidět na vlastní oči.

Od té doby se nic nezměnilo, a tak ostatní významná umělecká díla stojí v Louvru tak trochu ve stínu Mony Lisy, "kterou prostě musíš vidět, když jedeš do Paříže".