Dnešní klasická podoba šachů je nám v Evropě dobře známá, existuje ale i obrovská spousta nejrůznějších variant a odnoží šachových her, které u nás nijak profláknuté nejsou. Ať už jde o historické předchůdce dnešní podoby hry, nebo o nejrůznější dodnes hojně hrané regionální varianty, kterými se může pochlubit především Asie. Případně o různé moderní způsoby hraní šachů, které jsou mnohdy hodně kreativní a místy mohou působit pěkně bláznivě.

Samotný původ šachů nám dnes není úplně jasný, ostatně nejrůznější deskové hry existovaly ve všemožných koutech světa už dlouho před naším letopočtem a jejich původní pravidla jsou pro nás mnohdy záhadou.

Například za jednu z nejstarších her je považován senet, který se objevil ve starověkém Egyptě na sklonku čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem. V tomto případě se jedná o deskovou hru, která stojí primárně na náhodě, a nikoli na strategii hráče - její průběh určuje házení dřívky. V podstatě se tak jedná o starověkou verzi dnešního "Člověče, nezlob se!".

Egyptský senet z hrobky faraona Tutanchamona | zdroj: Profimedia

Za přímého prapůvodce dnešních šachů a všech dalších šachových her se pak nejčastěji považuje desková hra čaturanga pocházející z Indie, jejíž vznik je datován do 6. století našeho letopočtu. Ta měla podle všeho inspirovat všechny další varianty šachových her, ačkoliv se objevují rovněž teorie, že čínské šachy siang-čchi by mohly být ještě starší a že teprve podle nich vznikla indická čaturanga, nikoliv naopak.

Čaturanga má stejně velkou hrací desku jako dnešní šachy a rovněž stejný počet kamenů, liší se ale v tom, že proti sobě nestojí pouze dva hráči, ale dva týmy po dvou hráčích. Každý účastník tak se svou armádou osmi figurek na začátku okupuje jeden z rohů.

Čaturanga v moderním zpracování | zdroj: HeartForArt

Cílem hry není jako dnes zajmout nepřátelského krále (v tomto případě rádžu), ale vyřadit ze hry úplně celou protivníkovu armádu. Navíc je zde stále velká role náhody, a nikoliv pouze osobní strategie. Hráč si totiž nemůže na začátku kola vybrat, jakou jednotkou bude táhnout, to za něj určuje hod kostkou.

Cesta do Evropy

Indické deskovky se pak chopili Peršané, kteří si ji během šestého a sedmého století výrazně upravili. Tím vznikla hra šatrandž, jež se od moderní podoby šachů už tolik neliší. Především byl upraven počet hráčů na standardní dva a byly odstraněny hody kostkou. Pohyb figurek zůstal z části ale stále odlišný od šachů, například předchůdce dnešního střelce se mohl pohybovat pouze o dvě pole, přičemž ale směl přeskočit pole obsazené jinou jednotkou.

Šatrandž se následně rozšířil v islámském světě a díky Arabům se dostal do Evropy, kde se postupně začala měnit pravidla pro pohyb figurek. Na konci 15. století hra dostala prakticky stejnou podobu, jakou známe u šachů dnes.

Odlišnými směry pak šly šachové hry v Asii, kde vznikla řada regionálních verzí. Vedle zmíněné čínské siang-čchi to je například japonská šógi nebo thajská makruk, které se ve velkém hrají dodnes.

Japonské šachy "šógi" | zdroj: Profimedia

Vedle těchto starých šachových her pak existuje rovněž spousta moderních variací klasických šachů. Je to například crazyhouse (blázinec), kdy má hráč možnost figurku, kterou soupeři vyhodí, vrátit zpět na šachovnici na své straně. Zajímavé jsou také jezdcové šachy, kdy hráčovy figurky kryté jeho jezdcem dočasně získávají jeho typický styl pohybu do písmena L, což může hrou slušně zamávat. Samotní jezdci zároveň nemohou vyhazovat ani být vyhozeni, a zůstávají tak ve hře celou dobu.

Nezvyklou hru také nabízejí takzvané Fischerovy šachy, které na konci 20. století zavedl dnes již zesnulý mistr světa Robert Fischer. V této variantě se před hrou figurky v první řadě rozmísťují dle náhody, a člověk se tak nemůže spolehnout na klasické strategie vycházející z obvyklého postavení věž-jezdec-střelec-královský pár.

Nezvyklá kombinace

Opravdovou kuriozitou ve světě šachů, která zní na první dobrou pořádně bizarně, je pak šachbox. Ano, opravdu se jedná doslova o spojení klasických šachů a souboje na pěsti v boxerském ringu. Přitom vznik tohoto sportu je opravdu zajímavý. Původně se obdobné kombinace objevovaly v umění.

Hraní šachové hry prokládané rvačkami tak můžeme vidět v hongkongském kung-fu filmu z konce sedmdesátých let, v angličtině nazvaném The Mystery of Chess Boxing ("Tajemství šachového boxu"). V devadesátých letech se pak obdobný sport objevil ve francouzském sci-fi komiksu Chladný rovník. Komiksem se poté inspiroval nizozemský performer Iepe Rubingh, který šachbox uspořádal naživo.

Myšlenka tohoto nezvyklého sportu, kde se dva protivníci na střídačku utkávají v šesti kolech šachů a pěti kolech boxu, se nakonec chytla více, než by původně kdokoliv čekal. Sport, kde je potřeba umět rychle přecházet ze žhavé akce do chladné logiky, se od roku 2003 může pochlubit světovým šampionátem a dnes má i své profesionální zápasníky.