Chytili se na návnadu, chytili!

Nejsilnější a nejhlasitější kritika jde k jedinému ustanovení této obrovské, rozsáhlé dohody zvané TTIP: jedná se o možnost, aby "firmy žalovaly státy", a aby tak činily nikoli u soudů dané země, ale u nadnárodních arbitrážních soudů.  Je zde potřeba upřesnit: firmy samozřejmě mohou žalovat státy už nyní, kdekoli a kdykoli, a dokonce tak mohou v některých případech používat i arbitráž – vždyť ostatně proslulý spor TV Nova vs Česká republika, ve kterým stát prohrál a daňoví poplatníci vyplázli 10G se konal právě u arbitráže. Případů, kdy firmy žalují státy, jsou už dnes stovky, takže to není nic nového – ale TTIP  by nepochybně dala korporacím zbraň o kus silnější.

Jsem však přesvědčený, že toto ustanovení – od kterého bude s velkou pravděpodobností upuštěno – je typickou návnadou, která se u takto hořlavých věcí často používá. Předkladatelům návrhů (lze se domnívat, že hlavním hnacím motorem byly obří korporace, které mají ve Washingtonu, Bruselu i dalších hlavních městech své lobbisty) bylo jasné, že se proti smlouvě TTIP zvedne odpor.  I zakomponovali do něj jedno ustanovení, které vypadá zcela neakceptovatelně a na které se odpor soustředí nejvíc – doslova lze mít před očima ty palcové titulky "Státy se vzdávají suverenity ve prospěch megakorporací!" Chvilku se o ně budou tahat a nakonec ustoupí, takže odpůrci smlouvy, kteří se na nic jiného nesoustředili, ztratí nepřítele: však jste dostali, co jste chtěli, ustoupili jsme.

Smlouva však přináší podstatnější věci – ty jsou ale laikovi obtížně srozumitelné, palcový titulek z nich nevyždímete ani omylem.

Hausnumera

O čem TTIP (Transatlantic Trade and Investment Partnership) pojednává? Zkráceně řečeno jde o odstraňování bariér mezi Evropou a USA v oblasti obchodu a podnikání. Není jich už dnes mnoho, ale některé stále přetrvávají – například stále existují celní tarify na mnohé zboží, byť průměrná výše cla je maličká. Smlouva však neruší pouze cla (což by se dalo bez problémů akceptovat), ale navrhuje řadu sblížení v předpisech, normách a zákonech obou subjektů týkající se výrobků samotných.

Rozdíly, které bývají uváděny, spočívají v rozdílných pohledech a zvyklostech Američanů a Evropanů; typicky se například uvádí povolení generální povolení geneticky modifikovaných plodin v USA s individuálními zákazy oproti opačnému přístupu Evropy, která generálně zakazuje a pak individuálně povoluje. (Tento princip se často opakuje: Evropa zastává princip předběžné opatrnosti, který nepatří do "genové výbavy" Američanů). Často citované jsou pak také standardy bezpečnosti u automobilů, i když daleko podstatnější jsou velice rozdílné standardy u potravin (dodávání syntetizovaných hormonů do jatečného skotu, v USA povolené, v EU zakázané je jeden z nejvýraznějších případů).

Smlouva má (opět mírně zjednodušeně) stanovit, že předpisy pro zboží platné v USA jsou automaticky platné i v Evropě a naopak. Pokud tedy je v USA povoleno krmení prasat výrobkem, který je v Evropě zakázán, musí evropané "sklapnout" a akceptovat dovoz takéhoto masa bez celních přirážek či dokonce nepovolovat jeho dovoz.

Zastánci dohody jako vždy hází na stůl miliardy a milióny. Smlouva má přinést přes 100 miliard vzrůstu ročního HDP jak v Evropě, tak v USA, a současně má přinést „milióny nových pracovních míst“.

Toto jsou naprostá hausnumera. V ekonomice neexistuje žádný determinismus, ekonomika nefunguje podle "zákonů fyziky", kdy akce má za následek příslušnou reakci. Ekonomika si žije svým životem a ekonomové jsou permanentně vyjevení z toho, jak jejich prognózy nevycházejí. Pokud se v důsledku smlouvy přiveze o dvacet tisíc tun amerického hovězího do Evropy navíc, pak zase Evropa o těch dvacet tisíc tun doveze méně z Argentiny, či jej méně vypěstuje – a tak dále. Kde jsou ty milióny nových pracovních míst naprosto nelze tušit. Jestliže nyní je u některého zboží obchod mezi Amerikou a Evropou na úrovni "20" a pokud spadnou celní a jiné bariéry, vzroste na "40",kde přibývají ty miliardy HDP? Je pravda, že se některé zboží, které je v USA levnější, bude moci do Evropy bez překážek dovážet (a platí to i v obráceném směru, jenže méně), lze argumentovat, že jej budou lidé kupovat víc, že vzroste spotřeba. Ale i zde ony ekonomické "deterministické" úvahy a pokusy o rovnice selhávají – jednou z oblastí, kterou ekonomové dovedou předvídat vůbec nejhůře, je právě domácí spotřeba, tedy jevy týkající se iracionálního chování lidí. Předkládaná čísla lze tedy naprosto zvesela odmítnout jako vycucaná z prstu, neprokazatelná, neprůkazná a nikdy nedokazatelná. Lze pouze říci, že to bude mít nějaké důsledky, ale jaké, to se teprve uvidí.

Až ale bude smlouva platit, nikdo ji už nezruší – ani když se zjistí, že účinky byly třeba zcela opačné než jaké byly průmyslovou lobby "předpřipraveny". Výzkumná organizace S2B například uvádí, že obdobná smlouva o volném obchodě na severoamerickém kontinentě (NAFTA) vyústila nikoli v zisk, ale v ztrátu 880 000 pracovních míst. A ostatně i proklamovaný vzrůst HDP je ve skutečnosti zcela minimální číslo – znamená nárůst evropského HDP o 0.01% (!!) ročně po desetiletou dobu. To je číslo, jehož platnost – nebo neplatnost - navíc nikdo nikdy nedokáže. Současně je u připravované smlouvy na místě otázka, zda náhodou není podstatně více benefitní pro USA a podstatně méně pro Evropu: je dobře známé, že většina zboží, na kterém jsou dnes celní tarify, je v USA levnější a v EU dražší, a nikoli naopak.

Proč si neponechat odlišnosti?

Na smlouvě mně však nejvíce vadí a zaráží to, že nerespektuje odlišnosti, odlišné názory na věc. Evropa nepodporuje (například) syntetickými hormony napěchované hovězí. Evropané jej nechtějí, mají pocit, že je to je potenciální svinstvo: možná je a možná není, to nikdo přesně neví, důsledky se mohou projevit v páté generaci, nebo se možná už projevují dnes, jen nevíme, co za tím stojí. Amerika tomu nebrání - Američanům to nepřipadá důležité a hrozivé, žijí zřejmě více přítomností a kvitují že mají v obchodech levné hovězí, které jim velmi chutná.

Jestli se Evropa (či konkrétní evropské země) rozhodnou mít takové a takové ekologické či jiné standardy, není naprosto akceptovatelné, aby je "flekla" jakási smlouva mezi EU a USA. A v obráceném gardu to platí i pro USA, například v oblasti finančních regulací, kde je naopak dnes americký finanční sektor pod tvrdším dohledem než banky a finanční instituce evropské.  Dalším odvětvím, kterého se smlouva zřejmě hodně tvrdě dotkne, je zdravotnictví: zatímco Evropa inklinuje silně ke státnímu zdravotnictví, a to včetně pojištění, USA jej privatizuje (s výsledky, které jsou, zdvořile řečeno, prachmizerné). Jenomže Evropané většinově chtějí státní či národní zdravotní péči, Američané nikoli. Proč toto měnit?

Specifika a odlišnosti mají vždy svůj důvod.  Evropa má za sebou zcela jinou historii, zcela jiný kulturní vývoj než USA, Evropané nahlížejí na věci jinak než Američané.  Ani jeden z přístupů není špatný a ani jeden není správný – je pouze jiný. Usilovat o jakési zglajchšaltování světa podle jediného či společného vzoru považuji za "nelidské", jdoucí proti lidské přirozenosti, proti zcela přirozeně vznikajícím rozdílům. Smlouva jakoby říkala: kašleme na to, že nejste všichni stejní – my vám nacpeme stejná pravidla, stejné zboží, stejné výrobky, protože to pro nás, korporace, znamená levnější výrobu.

Co znamená volný obchod a podnikání bez bariér

Zdá se, jako bych byl proti svobodnému obchodu a chtěl stavět za každou cenu bariéry, regulace a překážky. Nikoli a naopak – je ale potřeba přesně říci, co volný obchod a bezbariérové podnikání znamená.

Znamená to, že pokud jako český výrobce chci prodávat svoje výrobky v Německu, musím respektovat to, že zde platí trošku odlišná pravidla a svoje výrobky či své služby jim přizpůsobit. Jsou to pravidla, která si vymysleli Němci nikoli proto, aby ochránili svůj trh před cizáky, ale protože je považují za rozumná. Tato pravidla totiž platí pro německé firmy úplně stejně jako pro české nebo italské, nejsou diskriminační. EU pak, jestli má být k něčemu platná, má pečlivě dohlížet na "soft diskriminaci", která v Evropě skutečně občas panuje – například na Slovensku ještě před pár lety platilo (a nevím zda neplatí dodnes), že zahraniční manažer musí být registrován u místního lékaře a nechávat se jím přeočkovávat (atd.), v Česku například pro zahraniční pracovníky je až násobně dražší zdravotní a jiné pojištění a podobně. A v Německu, jak dobře ví každý český podnikatel, se na něj při pokusu o podnikání "vyřítí" desítky různých předpisů, které je nelehké a drahé, a když se pak pídí po tom, zda s tím podobně zápasí i domácí podnikatelé, zjišťuje, že tomu tak není, že k nim jsou úřady podstatně tolerantnější. Tohle jsou skutečné překážky volného obchodu a podnikání,které je potřeba odstraňovat.

Dohoda mezi USA a EU, tak jak lze rozumět zatím publikovaným informacím, řeší rozdíly mezi Evropou a Amerikou způsobem hodným krále Šalamouna. Dohoda neříká, že státy EU a USA mají změnit svoje interní pravidla hry, zákony a pravidla v jednotlivých zemích – to by ostatně bylo evidentně neprůchozí, protože by to v obou velkých celcích by to znamenalo vzdát se toho, co se pracně a dlouho zavádělo a co jedna i druhá strana označuje jako svůj výdobytek, na který je hrdá.

Namísto toho se zavádí cosi jako respektování k pravidlům toho druhého – ovšem na svém území. Poněkud expresivně řečeno to znamená následující: na svém území mám zákon, že lentilky se nesmějí vyrábět z kozích bobků, na cizím území je to povoleno. Já nebudu měnit svůj zákon ohledně lentilek, ani nechci, aby druhé území změnilo ten svůj, ale dovolím, aby se k nám dovážely lentilky z druhého území vyrobené z kozích bobků; domácí podnikatelé však takovéto lentilky nebudou smět vyrábět.

Absence logiky takovéhoto ujednání je očividná: lze říci, že pokud začnou platit "cizí pravidla ve vlastní zemi", navíc taková, která vůbec nelze ovlivnit (Evropan nemá sebemenší vliv na to, jaká pravidla a standardy si nastaví v USA, a naopak), lze pak říci, že už není potřeba vůbec žádných pravidel. Jediná "logika" takového ujednání je byznysová: korporace si zjednoduší život.

Cla by měla býti zničena – tedy skoro všude

Cla jsou důležitým tématem. Mohu souhlasit s tím, že clo jako forma ochrany domácích výrobců je škodlivé; úsilí o obecné rušení cel je správné. Jsou zde ale určitá "jenomže" – skutečně existují případy, kdy clo má smysl a kdy je vlastně férové. Takových případů ale není mnoho, napadají mě dva či maximálně tři:
a) První a nejzásadnější je situace, kdy zahraniční výrobce podniká za nesrovnatelně výhodnějších podmínek než domácí, a nemám tím na mysli výši mezd. Pokud například má domácí výrobce rtuťových výbojek přísné ekologické předpisy – například nesmí škodlivé látky vznikající při produkci vylít do řeky, ale musí je draze sbírat či recyklovat – a zahraniční (třeba čínský) výrobce tato omezení nemá, je zcela namístě vysoké clo na zahraniční výrobek. Podobně sem spadají situace, kdy je zahraniční výrobek dotován: například když země výrobce dotuje energie u energeticky náročné výroby, či pokud drží svou měnu nekonvertibilní a na uměle drženém (nikoli tržně určovaném) kurzu, což je opět případ Číny. 
V tomto směru soudím, že vysoká cla na prakticky veškeré čínské výrobky měla být uvalena už dávno – s jasnými podmínkami, proč jsou taková a onaká a co musí Čína udělat, aby byla odvolána.

b) Druhý je příklad výroby nutně vázané na dané místo – typicky se jedná o zemědělství. Pokud umí Maďaři lépe vyrábět motorky než Litevci, nechť v konkurenčním boji zvítězí, litevská firma zanikne a maďarská opanuje trhy. To je v pořádku, takto vypadá volná soutěž. V zemědělství to ale neplatí, protože je tvrdě vázána na domácí půdu, na její kvalitu, na klimatické podmínky. Situace, kdy česká pole zpustnou a zarostou lebedou, protože Česko zaplaví zemědělské výrobky ze zemí, kde se pěstuje a chová levněji, není přijatelná. Zemědělství považuji za jedinou oblast, kde je systémová ochrana domácích producentů na místě, byť by přístup měl být "minimalistický" (tj. minimum nutného) nikoli maximalistický (maximum možného).

c) Třetí případ, kde lze s přimhouřeným okem souhlasit s celní regulací, je ve specifických oborech a spíše jednotlivých případech přechodového trhu: tedy poskytnout v případě, kdy se dokořán otevřou vrata levným výrobcům a dovozcům třetího světa, několikaletou, poměrně krátkou ochranu domácím výrobcům, aby měli čas na přizpůsobení. Ale to jsou skutečně jen jednotlivé, řídké případy, nikoli systémový přístup.

Pokud by dohoda TTIP primárně odstranila cla mezi oběma celky – myslím, že není důvod, proč by právě zde měla přetrvávat – případně zbytečnou a formalistní byrokracii, byla by v pořádku a měla by zřetelný přínos. Právě tak mezi jasné přínosy patří i vzájemná ochrana investic, která je nyní nesymetrická: český investor v USA (moc jich sice není, ale přibývají), je hůře chráněn než americký investor v Česku.

Libertariáni jásají… předčasně

Amerika samozřejmě není nějaký vzor libertariánství, ale je celkem obecně předpokládáno, že je v tomto směru podstatně svobodnější než "přeregulovaná" Evropa - přece jen více respektuje osobní zodpovědnost občana. Zdání ale klame: "svobodnější" přístup v Americe spíše znamená, že je zde na rozdíl od Evropy ring volný, což má ale v praxi velmi zajímavé důsledky.

V USA je totiž na rozdíl od Evropy nesmírně silný vliv průmyslových a zájmových lobby, které si dokáží do zákonů, federálních, státních i místních, do řady předpisů "vpašovat" ustanovení, která jdou jednoznačně ve prospěch toho či onoho průmyslu nebo i konkrétního podnikatele. Provázanost mezi průmyslem a státní správou je v USA naprosto extrémní, společně představují gigantickou mocenskou základnu. Na známém tvrzení, že "odstraněním všech bariér soukromého sponzorství politickým stranám a kandidátům zemřela v USA demokracie" je mnoho pravdy.

Jeden půvabný příklad z praxe za všechny: bývalý šéf Microsoftu Steve Ballmer koupil přednedávnem jakýsi sportovní klub za částku, která byla považována za předraženou a všichni se divili, proč to Steve učinil, co že je to za vrtoch výstředního miliardáře. I zjistilo se po čase, že milý Steve díky vlastnictví tohoto klubu ušetří miliardu dolarů (!) na daních z jiného podnikání či z prodeje akcií Microsoftu, neboť existuje jakýsi málo známý a obskurní dodatek k zákonu, dle kterého si vlastník sportovního klubu může odepisovat obrovské daně. Toto je učebnicový příklad USA, svobodné země, kde jsou si sice všichni svobodní, ale miliardáři si jsou přece jenom o jakýsi kousilínek svobodnější.

Mrazivé závany globalizace

Na globalizaci docela přesně platí přísloví: je to dobrý sluha, ale zlý pán. Globalizace umožňuje například soustředění vývojových a investičních financí, což s sebou nese urychlení vývoje nových produktů, jejich vysokou kvalitu i výrobní kapacitu, dosahuje se vysoké efektivity výroby díky úsporám z rozsahu, v důsledku pak nižší ceny výrobků.

Globalizace má sloužit, nemá ale vládnout – a mám pocit, že smlouva TTIP je právě příkladem, kdy globalizace vládne a neslouží. Dohoda zcela jednoznačně, na první pohled zřejmě posiluje moc korporací s celosvětovou působností, a to na úkor jednak místních vlád, jednak ale také domácích malých a středních podnikatelů, kteří v nerovném boji s obří společností mohou dnes využívat určité ochrany díky místním specifikům.  Opravdu se hledá obtížně argument, proč by obří a mocné společnosti měly být ještě větší a ještě mocnější. A naopak, jedním ze stěžejních principů demokracie je, že se v ní velmi pečlivě a jemně vyvažují veškeré složky moci a síly: kromě těch tradičních sem nepochybně patří i "moc peněz", síla a vyjednávací (či vyděračská) schopnost obřích firem.

Chystaná dohoda TTIP není jednoznačně špatná a pouze špatná, od prvního do posledního písmenka. V řadě věcí "čistí stůl", odstraňuje zbytkové překážky v podnikání a obchodu, které zde zbyly jaksi z tradice, případně z dnes už možná zbytečných ochranářských obav. Současně ale citelně posiluje ti, kteří jsou extrémně silní i bez ní, a v bizarním vzájemném uznávání pravidel a standardů jde směrem extrémně škodlivým a proti zdravému rozumu.

Není potřeba s pocitem beznaděje vzpínat oči k nebi a mumlat si "už zase o nás bez nás" nebo "zlatej socialismus". Dohodu budou muset schválit všichni účastníci, to jest nikoli jen USA a EU, ale jeden každý stát Evropské unie; neschválí ji jeden jediný a celá dohoda padne. O to ale důležitější je se o ni zajímat a ptát se, jaký názor a postoj k ní mají ti, kteří o ní budou za Českou republiku rozhodovat, tedy naši volení zástupci.

(Poznámka na okraj: dohoda se teprve připravuje a není nikde zveřejněna, veřejné informace jsou dosti kusé. Některé údaje v tomto článku se proto mohou ukázat jako nepřesné, až bude kompletní návrh zveřejněn.)

Článek původně vyšel na webu Bloc.cz