Výzkum podmíněných reflexů je nerozlučně spjat se jménem ruského vědce Ivana P. Pavlova. Snad každý někdy slyšel o jeho pokusech se psy, při kterých své svěřence navykl na zvonění před jídlem. Po nějaké době začali psi natěšení na svou denní dávku potravy slinit už při samotném zvuku zvonku: Ivan Petrovič u nich přenesl reakci na primární podnět i na podnět zcela zástupný.

Ne nadarmo se lidé děsí Alzheimerovy choroby, stařecké demence a dalších poruch paměti spojených se stářím. Paměť hraje v našem životě centrální roli. Dalo by se dokonce říct, že dlouhodobá paměť nás ze značné míry definuje jako jednotlivce – i když, přinejmenším v tom, jak nás vnímají ostatní, hraje nezastupitelnou roli také osobnost.

Není žádným tajemstvím, že úspěchy a neúspěchy ovlivňují víc než jen naši náladu. I ty nejobyčejnější zážitky mají vliv na hladinu hormonů, například pohlavních, nebo adrenalinu, které se účastní složitých drah regulujících stres či imunitní odpověď organismu. Lidová moudrost, že vítězům se hojí rány nejrychleji, tak nemusí být daleko od pravdy.

Jmenoval se Šéf a během svého života zplodil tisíce potomků. Byl tak úspěšný, že jeho geny si nese 14 procent světové populace holštýnských krav, které se i díky němu staly nejpopulárnějším mléčným plemenem. Jenže taky způsobil světovému mlékárenskému průmyslu škodu téměř půl miliardy dolarů.

Pro autory vědeckofantastické literatury není křemíkový život ničím novým. Ať už se podíváme na slavný Star Trek, nebo nahlédneme do románů a povídek bezpočtu spisovatelů, tvory založenými na tomto prvku se to v nich jen hemží. Proč zrovna křemík? 

Polární noc nepředstavuje problém jen pro dobrodruhy a obyvatele oblastí ve vysokých zeměpisných šířkách. Několik měsíců téměř úplné tmy, kdy slunce ani nevykoukne nad obzor, spolehlivě ukládá ke spánku i zdejší přírodu. Ještě výraznější následky než pro suchozemské ekosystémy má polární noc pro přilehlá moře. 

Slavné dílo mistra hororu Alfreda Hitchcocka Ptáci zná asi každý. Jen málokomu nepřeběhl mráz po zádech, když se vysmívaní opeřenci s "ptačími mozečky" začali organizovaně vrhat na lidi s úmyslem je uklovat. Nejnovější objev týkající se evoluce ptačího mozku sice není tak spektakulární, ale má podobné vyznění. Ne snad, že by se nás ptáci snažili vyhubit, ale jejich mozek se naším přičiněním mění. Zastřelení ptáci mají prokazatelně menší mozky než jejich příbuzní, kterým se podařilo uniknout. Dlouhodobý lov tak vytváří silný evoluční tlak na zvětšování mozku u ptáků.

Není náhodou, že pavouci v tolika lidech vyvolávají úzkostné pocity. Jedná se totiž o téměř dokonalé predátory. Trpělivě vyčkávají uprostřed svých důmyslných pastí, jen aby mohli bleskově vystartovat na první kořist, která se v síti zachytí. Masivní kusadla, jedy, perfektní zrak a akrobatické schopnosti jsou už potom jen pomyslnou třešničkou na dortu jejich loveckých přizpůsobení. Přesto se v přírodě najdou tvorové, kteří se na lov těchto dravců specializují. Nemusí se přitom jednat o několikanásobně větší obratlovce. Jedněmi z nejsmrtonosnějších pavoučích predátorů jsou ploštice zákeřnice.