Když se černé ovci narodilo bílé jehně, věděli vědci, že mají vyhráno. Poprvé se jim podařilo úspěšně vytvořit klonované zvíře. Protože mateřské buňky pocházely z vemene, při hledání jména se jim hned vybavila zpěvačka s bujným dekoltem Dolly Partonová. Ovci Dolly pak veřejnosti představili po půl roce, 23. února 1997.

"Hlubiny oceánu jsou poslední hranicí," můžeme se obvykle dočíst v popularizačních knihách o mořské biologii, nebo doslechnout v dokumentárních seriálech. Obvykle následuje pasáž o tom, že jsou zmapovány hůře než povrch Marsu. Slabá probádanost ovšem nutně nemusí znamenat nedotčenost. Až příliš jasně se o tom přesvědčili britští členové nedávné pacifické oceánologické expedice – ti totiž nalezli nebezpečné chemikálie i v organismech ze samotného dna oceánských příkopů.

Případy, kdy se lachtani páří tučňáky, jsou poměrně časté, ale rozhodně nejde říct, že by šlo o dobrovolný sex. Na rozdíl od trochu neortodoxního partnerského vztahu mezi makaky a srnami jelena siky, který překvapil vědce. Srna nejenže od sebe opici neodhání, ale ještě po něm "uklidí". 

Kdyby měli moderní savci soupeřit, kdo využívá nejobskurnější způsob komunikace, mohlo by se jejich zápolení pěkně protáhnout. Spektrum různých způsobů, kterými si předávají signály, totiž snese srovnání snad jen s možnostmi lidské techniky. 

Má obří ústa a žádný řitní otvor. Žil před 540 miliony let a ačkoli nevypadá příliš vábně, může pomoct s upřesněním našich znalostí o počátečních fázích evoluce. 

Vydry si obvykle spojujeme s roztomilými obyvateli vodních toků, kteří prosluli svou hustou kožešinou. Kvalitní kožich je také důvodem, proč se s vydrami dnes setkáváme už jen řídce. Opravdoví milovníci živočišné říše si vybaví snad ještě impozantní a vysoce inteligentní vydry mořské ze severního Pacifiku, které mohou dosáhnout až váhy okolo čtyřiceti kilogramů a žádný problém jim nedělá ani louskání mušlí pomocí kamenů. Ani ty se ale nemohou rovnat třetihorním vydrám, které se podle čínských paleontologů proháněly mokřady provincie Jün-nan před zhruba šesti miliony lety.

Na naší planetě se můžeme setkat s nejrozmanitějšími přírodními útvary. Většina těchto pozoruhodností – ať už mají základ v činnosti země, větru, vody, nebo živých organismů – má však jednoduché a většinou prozaické vysvětlení. Jen několik z nich pořád svému objasnění vzdoruje. Mezi tyto záhadné útvary můžeme zařadit i Namibijské vílí kruhy – několik jednotek až desítek centimetrů široké kruhy holé zeminy obklopené útlým pruhem zeleně, které se opakují na ploše stovek kilometrů čtverečních. 

Schopnost echolokace neboli orientace v prostoru pomocí zvukových vln je bezpochyby jedním z vrcholů živočišné evoluce. Její nejrozvinutější formou se mohou chlubit kytovci a netopýři, s určitými základy se ale můžeme setkat také u některých ptáků, rejsků a dalších drobných savců. Člověk má v tomto ohledu smůlu. Ať už jitří toto "vidění pomocí sluchu" naši fantazii sebevíc, žádný z našich smyslů se mu ani neblíží.