nostalgie

Čekání s prstem na tlačítku, než v rádiu zahrají tu vaši. Připomeňte si, jak se lovily písničky na kazetu a proč měly ukecaný začátek.

Bez mobilů se lidé scházeli na jedno slovo a dané slovo platilo. Připomeňte si svět, kde se schůzka prostě nedala odkliknout.

Kdo by si nepamatoval ty časy, kdy jsme jako malí žadonili o pětikoruny, abychom je mohli vzápětí naházet do blikajících a hlučných arkádových automatů na pouti nebo někde v rohu zakouřené hospody. A mít „videohry“ doopravdy doma, připojené k tehdejší extra moderní televizi ve tvaru masivní kostky?  To byl teprve sen každého mladého mileniála.

Pro někoho naprosto uhozená praktika a vyhazování peněz, pro jiného nedocenitelná cesta do minulosti.

Rok co rok přichází den, který má zvláštní náboj. Na sociálních sítích vám vyskočí připomínka, v kalendáři se zableskne datum- narozeniny vašeho bývalého partnera. A s ním i ta otázka: napsat, nebo nenapsat? Je to přece jen gesto slušnosti... anebo otevření dveří, které by měly zůstat zavřené?

Sociologové jim říkají mikrogenerace - lidé narození v letech 1993 až 1998, kteří si pamatují svět před sociálními sítěmi, ale zároveň jsou dětmi digitální éry. Zilleniálové kombinují zkušenost obou epoch: rozumí pomalosti, ale ovládají rychlost. A právě tím mění náš pohled na to, co znamená dospívat v 21. století.

Každý z nás si z dětství odnáší vzpomínky na oblíbená jídla. Jenže některé recepty nebyly ani tak oblíbené, jako spíše nutné.

5 důvodů, proč se cítíme tak dobře u příběhů, které už dávno známe