Pro část společnosti je to krok k dosažení trvalého míru, pro jiné je to výsměch do slepých očí spravedlnosti. Revoluční ozbrojené síly Kolumbie (FARC), více než půl století vedoucí guerillovou válku s centrální vládou, se na konci minulého týdne přeměnily v politickou stranu a nastoupily cestu k účasti v parlamentních volbách v příštím roce.

Vláda Nicoláse Madura úspěšně vypudila ze země předního kritika venezuelského režimu. Luisa Ortegová, bývalá generální prokurátorka a blízká spojenkyně zesnulého prezidenta Huga Cháveze, se v pátek objevila v sousední Kolumbii. Její loajální nástupce zatím slibuje pronásledovat demonstranty, kterým bude napříště hrozit až čtvrt století za mřížemi.

Venezuela stojí na pokraji občanské války. Země s největšími zásobami ropy na světě je kompletně zruinovaná. Lidé mají hlad, není dostatek potravin a léků, dodávky proudu a vody jsou spíše sporadické. Venezuela je na cestě do pravěku, každodenní pouliční protesty proti vládě autoritářského prezidenta Nicoláse Madura si už vyžádaly přes 120 mrtvých, tisíce zraněných a zatčených. Maduro ale klidně dál upevňuje svou moc, jako by se nechumelilo. V pokojné řešení už přitom věří málokdo.

Letošek je zatím možná nejdramatičtějším rokem v historii pro velmi specifickou skupinu lidí: bývalé a současné hlavy státu jižní Ameriky. V souvislosti s obřím skandálem s původem v Brazílii totiž jeden za druhým končí před soudem – a někteří dokonce za mřížemi. Taková situace může mít očistné dopady na korupcí prolezlou politickou scénu. Zároveň ale vyvolává dosud nevídanou nejistotu.

Sirotek, voják, krutý diktátor a nakonec dlouholetý vězeň hned ve třech státech. Tak by se daly ve stručnosti shrnout životní osudy Manuela Noriegy, který zemřel v pondělí v noci po týdnech v kómatu. Noriega, který toužil být lékařem, ale z finančních důvodů nastoupil na vojenskou kariéru, byl dlouhá léta symbolem studenoválečné Latinské Ameriky - a v dobách po uvěznění paradoxně i symbolem úspěšného vyrovnávání se s temnou minulostí.

Venezuelou v posledních dnech otřásá zatím nejdramatičtější etapa dlouhodobé politické krize. Nejvyšší soud, kontrolovaný režimem prezidenta Nicoláse Madura, minulý týden odebral rozhodovací pravomoci parlamentu a fakticky z prezidenta učinil samovládce. Stačilo však jen několik dní a všechno je jinak.

Pro Michela Temera to byla první zahraniční zkouška v roli brazilského prezidenta. Jen několik dní poté, co senát definitivně potvrdil impeachment dočasně odstavené prezidentky Dilmy Rousseffové, musel Temer na schůzce skupiny G20 v Číně prezentovat novou tvář latinskoamerického giganta. Neobešlo se to bez drobných problémů a škobrtnutí, které ilustrují, v jak těžké pozici se náhradník Rousseffové právě nachází.

Levice v Latinské Americe od začátku 21. století zřejmě nezažila horší rok, než byl ten předchozí. V Argentině skončila dlouholetá vláda Justicialistické strany. Ve Venezuele drtivě prohrál Nicolás Maduro, nástupce populárního Cháveze, parlamentní volby a u moci se drží jen pomocí diktátorských praktik. Dokonce i v Bogotě, hlavním městě Kolumbie a jednom z nejdůležitějších měst celého kontinentu, v říjnu neuspěl levicový starosta Enrique Penalosa.