Karikaturista a československý rodák Dieter Hanitzsch už si v předním německém deníku neškrtne. Zásluhy sem, zásluhy tam: kvůli své údajně antisemitské karikatuře si pětaosmdesátiletý kreslíř musel sbalit fidlátka a německý mediální svět má zase jednou pořádný skandál. Kam až může karikaturista zajít? A je politicky korektní karikatura vůbec ještě karikaturou, nebo nemastným-neslaným obrázkem, kterého si ani nikdo nevšimne?

Za prvních devět týdnů letošního roku dorazilo po moři do Evropy přes deset a půl tisíce migrantů, přičemž téměř pět set jich zahynulo, nebo se pohřešuje. Je to sice méně než polovina ve srovnání se stejným obdobím loňského roku, nicméně případy uprchlíků, kteří po stovkách hynou v mořích kolem Evropy, nejsou záležitostí několika posledních let. Při jedné z největších tragédií civilního plavidla za druhé světové války se před 76 lety utopilo na osm stovek uprchlíků poté, co jejich loď zasáhlo torpédo ze Stalinovy ponorky.

Má dnes Izrael morální právo odmítat uprchlíky, když před tři čtvrtě stoletím nejeden člověk nasazoval život, aby zachránil Židy prchající před jistou smrtí? A kolik migrantů se ještě vejde do země menší než jižní a střední Čechy? Izraelská vláda se rozhodla proti uprchlíkům rázně zakročit. Jedni jí tleskají, druzí hrozí pěstí.

Před týdnem si svět připomněl den památky obětí holocaustu a světoví státníci nás zásobovali v různých variantách obvyklými větami o tom, "že nikdy nesmíme zapomenout". Teď se možná jedno takové "zapomenutí" povýší v Polsku dokonce na zákon. Zdánlivě jde jen o jediné slovíčko, ale v důsledku to může znamenat mnohem víc.

Šedivá je teorie, zelený strom života, říkával Johann Wolfgang von Goethe. Na tento citát si zřejmě vzpomněla berlínská sociálnědemokratická státní tajemnice Sawsan Chebliová při úvahách o co nejúčinnějším boji proti sílícím projevům antisemitismu. Usoudila, že žádné kampaně ani vysvětlování nejsou zdaleka tak účinné, jako osobní poznání. Navrhuje proto povinné návštěvy bývalých koncentračních táborů pro všechny Němce a imigranty – alespoň jednou za život. V případě migrantů by taková návštěva měla být dokonce součástí integračních kursů.

Nezávazná hlasování v orgánech OSN obvykle nevzbuzují velkou pozornost. Jinak tomu ale bylo ve čtvrtek minulý týden. Mimořádné zasedání Valného shromáždění totiž jednalo o rezoluci odsuzující nedávný krok Spojených států, které se rozhodly oficiálně uznat Jeruzalém za hlavní město Státu Izrael a v dohledné době tam přesunout z Tel Avivu svoji ambasádu. 

Ještě rok a něco bude před pařížským sídlem UNESCO vlát vlajka s hvězdami a pruhy. Na příštího Silvestra si pak Američané sbalí fidlátka a řeknou slavné Organizaci Spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu už podruhé sbohem. Žádná velká pohroma to ovšem nebude ani pro jednu stranu.

Po letech pošramocených vztahů se Izrael vrací zpátky na africký kontinent. Potřebuje ho nejen kvůli nalezení nového odbytiště pro svoje zboží – snad ještě důležitější je rozbití diplomatické přesily na půdě mezinárodních organizací.